Jejich očima

Jednou jsem slyšela, že čím chce jít člověk výš, dál, tím hlubší kořeny potřebuje. Dá se to brát různými způsoby i vztáhnout na mnoho skutečností. Já poslední dobou přemýšlím o tom, jaký je můj vztah s dcerou a také stále myslím na to, jak je mi s těmi ženskými dospívajícími srdci dobře.  Kolik s nimi člověk zažije legrace  nebo prožije dobrodružství. Nedávno jsem s těmi dospívajícími tančila u lesa polku, fotila jsem jejich holubičky, poplácaly jsme se po ramenou, hlouběji hovořily, vtipkovaly, fotily na xkrát selfíčka... Co vím ale já… Nenápadně jsem je vedla sklonit se ke kráse, budit pochopení, přidat, navést… Přijde  mi, že čím jsou ty holky starší, tím já potřebuji zároveň být pevnější, přístupnější, respektovat… Sama bych to ale nezvládla, proto jsem ráda, že na to nejsem sama. Tím chci také říct, že mé kořeny se zavrtávají do hloubky skrze to konkrétní. Skrze konkrétní se více a více setkávám s „Nehmatatelným“.

 V tom našem rodinném kolotoči také zažívám s dcerkou různé situace a čím je starší, už se nedá opít rohlíkem, „levným slovem“, levnou chválou… Ostatně takto jsem se ji nesnažila vychovávat. Jen jsem si chtěla ilustrovat, že zkrátka to dítě je od narození dost chytré, vnímavé a moudré. Pro mě to nezní přehnaně. Už  jsem si nějak zakusila, že vychovávat holku vyžaduje mnohdy (ne-li často) vnitřní vydání, rozvahu, trpělivost, téměř permanentní komunikaci s gesty dohromady, a co je zajímavé tak dovádění a spontánnost a k tomu dát najevo radost, nejlépe smích…  Ona ta osůbka vidí až za roh a velmi mne nyní překvapuje, když mi sděluje, co všechno o mně nebo o nás rodičích ví. Je známé, že to je máma, která učí svoji dceru umět být sama s sebou, umět se radovat, pracovat… Své rodičovské umění by nakonec měla dovést k tomu, aby jednou její dcera byla samostatná.  I ve výchově Bůh dopouští, „aby se náš život napínal a znovu formoval, abychom své jedinečné gobelíny utkali celistvějším a svatějším způsobem.“ (K. J. Zenová)

Kde domov můj aneb poznámky z putování

Opět v neděli v podvečer přejíždím nádražní stanice a koukám z toho velkého okna do krajiny, kterou povětšinu lemují pole. Jsem plná dojmů, myšlenek i otázek. Ještě mi v srdci zní melodie i slova národní hymny „Kde domov můj“, kterou jsem zpívala tak čtyřikrát. I když není těchto úvodních slov zakončeno otazníkem, možná to někdy svádí, já si jej tam ale dneska dám.

Kde domov můj? Hned mne to vzpomínkou zavede zpět do nedělního rána, kdy jsem šplhala do kopců svých milovaných Chřibů k vrcholu Brdo. Cestou jsem vnímala vůni listí, hub, slyšela praskat větve, snášet listy ze stromů, sem tam mi ukápla kapka deště na oblečení, před očima se místy tvořila mlha a vzápětí ji rozfoukával vítr. Ohromná podívaná. Domovská krajina je krásná, někdy se mi zdá, že si ji méně vážíme. Znovu nám tu její krásu a bohatství se vším všudy připomínají pravdivé slova naší národní hymny. Možná to zní trochu sentimentálně, ale ten podzim z nějakého úhlu pohledu sentimentální je.

Také jsem doma mezi svými, které se snažím posunovat životem vpřed. Stojí to obrovské úsilí, i obětavost, ale na druhou stranu mi to dává smysl.

Cesta pokračuje. Ve dvanáct hodin jsme se shromáždili na vrcholu Brdo a zpívali státní hymnu. Ve zpívajícím davu zástupy mladých, já tuším i vím, že odhodlaných, radostných, bojujících i toužících. Čím více jsem s nimi, uvědomuji si důležitost jejich prožívání světa. A když jsme tam tak na vrcholu všichni stáli se zdviženou rukou v pozdrav, zachvělo se ve mně domnění, že není krásné být jim jen přítelem, ale je dobré jim „pomáhat rozlišovat impulsy, které se na ně valí, i za cenu, že se ocitnu v disentu.“ (P. G Cabra). Hlavně, aby to byl ten mírový, jenž je ovocem Ducha.

Dozněla oblíbená píseň tatíčka Masaryka. Ten jeho životní postoj k mnoha jevům mi zastavil, někdy ve dne i v noci, běsnící srdce, když jsem si mohla přečíst jeho myšlenky: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl. Člověk si musí najít svou cestu. Jestli ji opravdu hledá, najde ji velmi brzy. Potom se jí ale už musí držet, nebo zabloudí.“

Oslavy 100 let vzniku první Československé republiky stále doznívají, na druhou stranu sem ráda, že mnohde škrtly jiskru zájmu o ideály, které si nemáme nechat vzít jakož i smysluplný životní program.

Jak bláznivé je dobro?

Na některé chvíle se nemá čekat, až… až…., ale jít do toho, i s nulovou investicí. Mám nyní na mysli dobrotu, která se často schovává, za tím ale, než aby mohla vyjít v daném okamžiku vyjít ven a mít co největší účinek. Přiznám se, že toto ovoce je na jednu stranu dosti chutné a na druhu stranu je náročné jej vypěstovat či nejlepší možnost - pěstovat. Často mě přepadají bláznivé nápady, které ráda proměňuji v realitu. Zjistila jsem, že i to okolí se určitým způsobem nějak mění. Moje nápady nejsou tak ohromující jako např. svatého Františka z Assisi, o kterém Chesterton píše: „Mladý blázen nebo mizera je přistižen, jak okrádá svého otce a prodává zboží, které měl hlídat; a jediné vysvětlení, které podá je, že mu do ucha promluvil jakýsi silný hlas odnikud a řekl mu, aby vyspravil trhliny díry v jisté zdi.“ (G. K. Chesterton František z Assisi)

Je to stále poněkud výzva, udělat něco, co ostatní potěší, jejich oči zajiskří. A to mě stále fascinuje, i když je to jen opravdu maličkost! „Být kapku bláznem“ jako sv. František, to mě přitahuje. Výstižně to formuluje Chesterton: „Chtěl být bláznem stále víc a víc a chtěl být bláznem dvorního Krále ráje.“ Takové skutky vyžadují změnu. Nelze dobrotu dělat jen proto, aby se sklízely ovace, ale dělat to jako jak to myslela sv. Terezie z Lisieux: „zvedat spadlý špendlík z lásky“, což je silnější. Vykonané dobro se vrací. Někdy je jeho vůně velmi vnímatelná, jindy jsou to jen stopičky.

I když si někdy myslím, že moji vnitřní lidskou část prázdnoty čekající na zaplnění, nezaplní ti či oni, mám zkušenost, že takovou naši dobrotu nejvíce odráží děti. Nedávno mi moje dcerka říkala: „Jsi nejlepší maminka na světě.“ Moje vrtkavé sebevědomí se nad tím chvíli pozastaví, nastolí otázku: Čím jsem si to zasloužila? Hm?, ale poté raději nechci o tom přemýšlet. Nicméně i to je signál, že rodiče vychovávají tehdy, když o tom neví (například). Věřím, že takto podobně intenzivněji se může dobrota šířit i mezi lidmi. Můj smysl pro dobro je odvislý na Zdroj a taky na tom, že „Život je tvořen detaily, které jej mohou udělat těžkým, nebo naopak lehkým.“(píše O. Haumonté) Tak si to tu zpříjemňuji, je to mnohdy dřina. :)

Moudrost, která učí

Někdy se mi zdá, že v tomto měnícím se světě je až velmi snadné přeslechnout, vypustit, nepustit či ani nepřipustit si něco velmi důležité.  Nějak jsem o tom zapřemýšlela, poté co jsem jedno zářijové nedělní odpoledne stála třičtvrtěhodinky a dívala se na divadlo pro děti. Hrála s pohádka Ze života hmyzu. Byla hrána jen dvěma herci. Několik opakujících se okamžiků této pohádky se mi nelíbilo. Zdálo se mi to doslova ujeté. Kolikrát jsem se dívala na hodinky, aby to skončilo. Ale moje dcerka (pětiletá) se bavila, když se na mě ohlédla, její tvář byla radostná. Říkala jsem si - jí se to líbí a mě nějak ne, co teď? Měla jsem dojem, že jí mám vysvětlit, co bylo blbě. Jenže jsem to nechala plavat. Nepřeháním to. Vrátila jsem se k tomu ale až za den a půl. Nějak mi to vrtalo hlavou.

Když jsem nadhodila toto téma, tak mi moje malá dcerka jasně a přímo vysvětlila obsah. Co si z toho vzala.  Zírala jsem, jak to dokáže rozumně vysvětlit.  Z toho, co mi řekla, jsem přestala mít pocit „ohrožení“ výchovy. Bylo to vážně krásně řečeno. Nemohla jsem nic namítat. Moje kapku neklidné srdce ztichlo a dostalo pokoje. Znovu jsem nabyla zkušenosti, že je dobré třeba ve výchově nechat vyjádřit vlastní individualitu i názor. Děti jsou našimi parťáci.

Jestliže se doma snažíme poctivě žít své hodnoty, myslím, že i ty děti to velmi silně vnímají a pak až dojde na lámání chleba, ví co je důležité. Je důležité dětem naslouchat, což je prý první povinností lásky. Ne na vše mám jako rodič ten nejlepší „patent“.  Moudrost spočívá i v tom ustoupit i sestoupit z toho piedestalu a věřit, že v srdci každého z nás je ten nejlepší učitel. „Boží moudrost je lampa našich každodenních rozhodnutí.“ (Jan Pavel II.)

Čas oběda a konec prázdnin

Mám dojem, že jednou za čas vidím klidné krajiny vyzařující a dýchající pokoj. Zrovna před nějakým dnem jsem se cestou vlakem na jednu takovou dívala. Střídaly se pole, hnědé, jemně zelené, tu a tam strom, v dáli opar, oblaka bílá. Vše působilo pokojně. A já přitom zase kapku nostalgicky vzpomínala. Na to léto, které právě odplouvá… Nemohla jsem s dcerou krásněji zakončit prázdniny než za stolem u své u své babičky, kde se podával nedělní oběd. Určité chvíle se v životě jakoby opakují či vracejí, ale mají již kapku jiný obal. I přesto v nás vyvolávají znovu hřejivý pocit. Takto jsem si znovu připomněla své dětství, kdy jsem k babičce chodila na oběd. Často, častěji. Stále si pamatuji a vím to doteď, že babička nám pokaždé laskavě přála a ráda nás zvala. Sice jsem už „velká“, ale takové stopy lásky z hlavy člověk nevypustí. Staly se pro mě zdrojem, který pramenil z obětavé lásky. Být zvána na takovou hostinu je vždycky radost, protože někdo ze srdce, z lásky, dává sebe, svou práci, svůj dar…

„Láska se nejvíce raduje z věcí, které těší Boha. …Slovem raduje se, vyjadřuje nadšení, jak druzí nechávají působit Boha ve svém životě.“ ( S. a A. Kendrick). Za celé prázdniny by tato věta mohla sama o sobě vyprávět. Vždy však ve své jedinečnosti s ohledem na situace, osoby, místa…

 

 

 

 

 

 

Herně vážně nevážně

Právě teď se dívám na svoji malou dceru, jak prosvištěla kolem mne. Lítá venku. V tom cuku letu se podívala na mě, směje se, nahlas se zachichotala a její oči zajiskřily radostí. V té dětské hře se ukrývají velké poklady, které také dokážeme poztrácet.

Když se dívám, jak se dokáže hrát, vnímám tu hlubokou úctu, imponujeme mi ta spontánnost, fantazie, upřímnost. Dokáže malou obývací místnost proměnit na rodinný dům, ze kterého se vychází ven a jde se do obchodu, jak nám na posteli vznikne obchod s plyšáky, kde se dá platit i kartou anebo restaurace, kde se vaří a skvěle servíruje, třeba čaj v konvičce a koláč. Obyčejná peřina se mění na motorku nebo vlak, ve kterém jede zbytek rodiny, stůl je snad dennodenně proměněn na výtvarný ateliér a z tátového křesla u pracovního stolku se zrodí lékařská ordinace, kde se vážou tlapky plyšáků. Možná nic neobvyklého, možná si takhle hraje dřív nebo později každé dítě, ale já osobně žasnu nad tím, jak je její svět obrovský a pestrý. Velmi mi to připomíná úryvek z knížky o děvčátku Momo, kterou jsme letos dočítali na táboře. Autor tam velmi barvitě popisuje spontánní dětskou hru. Děti v nějaké díře objeví bedny, ze kterých se rázem stane námořní loď, která pluje po moři, občas běsnícím. Ony mají co dělat, aby se ubránily pirátům a přežily jízdu v té bouři. Děti jsou do této společné hry vtáhnuty nějakou hodinu. Uvědomuji si, že je to strhující. Dneska se objevují i projekty, jak najet na tu spontánní hru dětí, je to mnohdy až zvláštní, jenže doba si to žádá.

Hra hraje v dětství neskutečně důležitou roli. Velkým pokladem her je jejich sdílnost ať už rodinná nebo v partě. Bruno Ferrero napsal, že „sdílená hra je pramenem životní radosti – potěšení z dobrých vztahů.“ Uvědomuji si, že je dobře, že si tak to spolu hrajeme. Někdy je to se mnou jako rodičem horší. Otrávená z brigády, vyfluslá, sem tam mě napadá pohodlnost a to toliko chutí není, abych si jen tak radostně hrála. Jenže ta hra vytváří rodinného ducha: dělat věci společně a komunikovat. Je důležité být součástí, pak je nám spolu ještě lépe.

Špetka letního osamění

V podvečer, kdy stíny pomalu šplhají nahoru po historických domech, vyjíždím na kole vstříc městem. Osamocena, nemusejíce myslet na řadu dalších povinností, prožívám takovou vnitřní radost. Jedu téměř prázdnými ulicemi a rozhlížím se kam chci. Pod věží barokního chrámu slyším zvuky akordeonu. Zastavím se poslouchám.

Připadám si, jako bych se na moment octnula ve Středomoří. Prolézat křivolaké kamenné uličky, kde tu a tam cinkají skleničky s vínem a zavoní levandule, kde u stolů se lidé sobě dívají do očí navzájem a smějí se. Zatímco se tento sen rozplývá, dívám se opět na nebe, které mění barvu na zlatou. Slunce ještě hřeje, je teplý vlahý podvečer. Moje milá samota doléhá na srdce, které v ten okamžik plane radostí. Někdy člověk potřebuje být sám, na nic nemyslet, prožít si okamžik podle sebe s vděčností, která patří Pánu. Stačí nějaký okamžik, pro mě netřeba týdny, měsíce… I v samotě se dá sebe objevovat. Silněji vnímám něco, co mi dělá radost, po čem se více rozhlížím a když to vím, srdce se ohlásí. Vlahé letní podvečery zalité sluncem jsou jedním z příjemných částí prázdnin. Seberu kolo a jedu dál. Svištím po vydlážděné cestě do dalších uliček. To už pomalu myslím na kila rajčat nebo hrušek stojící v košíku kdesi na podlaze...

Zkrátka, když zaměřím svůj vnitřní zrak na důležitou věc, to je pokoj i přítomnost, jakoby Bůh osvěžil. On to také dělá, praví se v Janově kapitole: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (Jan 7,37-38)

Okamžiky pokladů

Jedno letní čtení mi připomnělo neustále se zvláštně proměňující obraz, na kterém se skrývá ten nejkrásnější poklad. Obraz se skládá z mnoha a mnoha maličkých částí a každá část je jedinečná. Okem často nepostřehnutelná, ale srdcem pohnutelná. Když se ty části obrazu složí dohromady, trvá to dlouho, možná celý život… odhalí ten nekrásnější poklad.

Je to čas zhmotňující se určitým způsobem do okamžiků. Každá částečka je malý okamžik, který je schopen hřát život srdce hodně dlouho. Okamžiky jako částečky přichází krok za krokem, vedou kamsi až na vrcholek, odkud vidíš určitou část, nikoli celek. Dalo by se to pomyslně nazvat neviditelné umění. V tom spočívá ten Umělcův kumšt. Umělec dal příslib, se kterým lze tvořit, skládat, ale žádnou zásobu toho, se kterou by se vždycky dalo ku tvoření či skládání počítat. Vzpomínám si na moment, kdy odkrývám stanovou plachtou za kterou se ukrývají dvě prosté postele. Jedna pro mě a druhá pro ni. Říkám si, kdo ví jaké bydlení to letos bude? Co můžu očekávat? Anebo se jen nechat překvapovat? Poté se rozhlížím po louce, kde už se vesele běhá a jiskří to energií i těšením. Společně jsme opustili alespoň na chvíli „větší“ civilizaci a zabydleli se tam, kde je večer opravdová tma, kde můžu téměř denně vidět nebe poseté hvězdami, kde ranní paprsek pomalu vstupuje skrze plachtu a ohřívá… Jsme mimo velká a mnohdy zbytečná lákadla. Jsme na sobě závislí ještě víc. A ten menší plácek kolem se pro nás najednou stává středem světa. Vše se odehraje zde. Na tomto plácku se uvnitř nás odehrává toliko tajných bitev. Jestliže chci nějakou svou bitvu vyhrát je příhodné jak je v Exupéryho Citadele psáno: „Stvořit lásku k věžím, které vládnou písku.“ Přines lásku a kolem ní se zrodí to, co je potřebné a povede nás dál...

Dnešní doba sice přináší toliko možností, ale často si protiřečí. Máme zájem o samostatnější dítě, ale často my určujeme to, co je trendy, co by se hodilo, aby… Moje oči viděly krásné poklady. Sbírat do zásoby nešly. V tom tkví jedinečnost tohoto umění. Vést a počkat, dívat, nesbírat. Uchvacoval mne pocit samostatnosti, který pramenil ze zážitku svobody. Ne z takové, kde je dovoleno vše, ale z takové která pramení z vedení. Dítě se připojuje k činnostem, protože vidí, že tak se to dělá a žijí tím všichni. Nabývá sebedůvěru. Je důležitá, neboť ona „dává možnost vybírat ne podle společenského tlaku, ale podle skutečných zájmů a hodnot.“(Noemi Aldort).

A tak věřím, že poklady nelze jen hledat, často je už máme. Avšak jejich podoba se nám teprve postupně odhaluje, abychom se jich také mohli nevšedně dotýkat a obohacovat se jimi.

z prázdnin

Nenápadné výročí

Na hodinách je půl jedenácté dopoledne. On i já stojíme v kuchyni. Ždímáme rybízovou šťávu přes utěrku. Je ticho. Nikdo z nás nemluví. Je slyšet jen padající šťáva do misek.Nemluvně nabírám další hromádku rybízu. On rozprostře utěrku a já mu to tam nandám. Opatrně se přitom na něj podívám, abych viděla jeho obličej, který se nezdá být tolik nadšen. Opět nemluvně začne pracovat. Stojíme vedle sebe. Je stále ticho. A mně v tom tichu napadne ku příležitosti připomenutí našeho velkého dne jen to, že jsme dva protiklady.

Dva protiklady jdoucí společně životem. Přelézající hory, sestupující do údolí s velkou trpělivostí, občas setkávající se na bojišti. Naše prohry i vítězství zažíváme společně a vím, že je-li to oboustranné, je to lepší. Není mezi námi cíl, jen cesta. I nesnáze, radost, malý pokrok… jsou cestou. A jak píše benediktin Anselm Grün: „Čím déle jdu, tím jsem svobodnější od sebe samého a tím méně se moje ego hlásí o slovo. …“ Nakonec po vymačkání rybízu pozvednu štamprličku ořechovky a řeknu: „Tož na tu další cestu, ať je radostná.“ On se dívá kamsik do stolu, něco sleduje. Stále se to jakoby dokola opakuje. Čekám na bleskovou odpověd, ale nikde.:)

Nakouknu znova z poza rohu… Zkrátka jsme dva protiklady, kteří ale se v té tichosti milují. Kdy jeden či druhý je jako skála, která ční nad běsnícím mořem, zůstávající pevná, dokáže přijímat a čekat. …a mezitím on odpovídá: „Jo aj já jsem říkal, na radostné.“ Jít a nezkoušet to vzdát. Bůh je silou. 

Krásných 5

Mnohokrát mám dojem, že ty děti jsou velmi moudré a hlavně umí velmi dobře pozorovat. Sama si to ověřuji na naší malé dceři. V každém věku a u dětí je to dosti rychlé, je vnímatelné, že dělají velké pokroky v mnoha oblastech svého života. Každým rokem ba měsícem žasnu nad tím, co je to dítě schopné dělat, říct. Mám z toho radost. Nedávno jsme si spolu užívaly nanuk. Nic světoborného, ale pro nás je to chvíle, kdy se třeba na sebe více soustředíme a vychutnáváme si tu naši ženskou pospolitost. Chválíme si nanuky, ochutnáváme, smějeme se a pozorujeme. Ona má někdy tolik otázek anebo je mlčenlivě soustředěná na ten nanuk a jeho chuť. A já? Jsem ráda zticha. A když můžu, ráda přitom na chvíli zabřednu do těch svých rodičovských přemítání o výchově...

Těch pět let (čerstvě:-)) co je nám Darem poznávám, že pěstovat sebeúctu patří k velmi důležitým rodičovským úkolům. Sebeúcta není  instantním dílem chvíle, jednoho slova, jednoho nebo pár odpuštění, trvalé ochranitelské péče, stálého úspěchu, mnoha aktivit...  Pěstuje se.  Někdy se až člověku točí hlava z tolika výchovných způsobů, které tak nějak o sobě tvrdí,  že jsou dobré, protože...  Jsem potěšená, když narazím na obyčejná slova, které píše zkušenost a „kázeň, jíž učí život.“ (K. Leman) Pro mě to znamená, že máme dítěti ponechávat prostor, kde může chybovat a poučit se, kdy neúspěch není konec světa, nýbrž moment, kdy může povyrůst. Hranice netvoří vysoké zdi, nýbrž jsou takovým dobrým pomocníkem neomezující naši jedinečnou lásku.

A co dál? Nechat jej stále vnímat a pozorovat, že moci někomu něco dát, druhým vrátit, upozadit se, někam patřit a dát přednost někomu jinému před svým já, znamená vnímat svoji důležitost a tedy vyrůstat v sebeúctě.  Zdá se to jakoby samozřejmé,  ale vlivem působení tolika vlivů na výchovu, není. „Záleží na tom, kdo se dívá...“ (K. Leman)

Vůně bezu

Vůně bezu je poslední týdny cítit na mnoha místech. Je to moje oblíbená vůně. Intenzivní, líbezná, plná. Od jiných se dá často snadno rozpoznat. Nyní je to přírodě kolotoč vůní, barev, tak jak to mám ráda. V pozadí čisté radosti, neboť někdo napsal před více než sto lety ve své , že příroda je „nejnepochybnější a nejčistší  radost“ (The House of Quiet. A. Benson) se skrývá mnoho práce, aby vše dobře zafungovalo a my následně mohli obdivovat vše, co v ní je.

Připomíná mi to lidský život, klidně i ten můj. Má své období, kdy se něco připravuje, něco chystá a pak přijde na zralost, kdy to vše dohromady, přináší své plody. Je zapotřebí vytrvalost, ale dělat i to, co člověka připravuje na to, aby upřímně viděl tu krásu. Je dost možné, že pan S. Freud měl v něčem pravdu, když řekl, že to může být „milovat a pracovat“. Podobně to řekli mnozí před námi a někdo ještě řekne i dnes. V obou je cosi, co časem přivede k tomu, že člověk narazí sám na sebe či únavu.

Ale i to je cesta. Když přijmu své omezení a dám Pánu svou ruku, on ji lehce povede dál. „Ježíš mi dává účast na svém božském životě, který neunavuje, a to ani tehdy, je-li cesta hodně náročná.“ (A. Grün). A tak to hodím „za hlavu“ a jdu se raději s ním setkávat.

Štěstí v dešti

Některé okamžiky života jakoby zrcadlily to, co se do nich už dříve vkládalo. Mnohdy nám to dojde až za několik (…) poté a možná nedojde … Jsou to spíše jen takové šimravé doteky, které brzy odezní (zmizí z očí, rukou…), ale uvnitř zanechají hlubší stopu. Jako mámy se mě to jistě více dotýká… 

Je to několik týdnů zpět, co jsem trávila nějakou hodinu na dětském hřišti. Sledovala jsem také nebe, které se pomalu začalo zatahovat. Říkala jsem si, že je na čase raději jet domů, protože to vypadalo vážně na déšť. Já sedla na kolo a dcerka uháněla na koloběžce. Oběma nám to pěkně spolu frčelo. Asi v půli cesty na nás dopadly první větší dešťové kapky, které postupně nabíraly na intenzivitě. A když jsme musely zastavit na křižovatce na semaforu, protože zrovna skočila červená, spustil se obrovský liják. Pohotově jsem na dceru navlekla nepromokavou bundu, kterou jsem ji vezla v batohu. Opravdu hodně pršelo, já měla za za chvíli promočené kalhoty, mikinu i boty. To mě ale moc nezajímalo, spíše jsem si říkala, jak na to ona bude reagovat, když takto mokneme. Podívala se na mě a já se na ni usmála a ona mi to vrátila. Pak jsem jí ke všemu něco veselého v tom dešti sdělila a začaly jsme se tomu společně hodně smát. Žádný brekot nenastal. Jen smích. Až jsme přijely domů, s námahou jsme ze sebe svlekly mokré oblečení, které jsme mohly i ždímat. Ještě jsme o tom vtipkovaly. Byla to velmi zajímavá chvíle, kdy si jako rodič opět uvědomíte, že dítě je „ovoce“ života, které zraje tak, mu to umožňujeme… Je to velmi jednoduše řečeno. Když mu ukážu, že lze prožít radost v nepřízni, je dost možné, že to zkusí také, protože ono vidí, slyší, cítí… Bude si to ale přetvářet podle sebe. My mu dáváme jen jakýsi stavební materiál.

Vím, že i když leje a já jsem tam s ním, v pokoji, povzbuzuji, jsem pro něj takový maják – bezpečí a určité jistoty. Platí to nejen v dešti. :-) Děti obohacují život, o tom není pochyb. Je otázkou spíše na mě jako rodiče, jak jsem schopna si to mnohdy ve svých starostech, bolestech uvědomovat. Někdy je to lehčí, někdy těžší, ale přesto… Je tu náš život pod milujícím pohledem Pána, který je mě schopen znovu a znovu povzbudit a posilnit. Žádný krok není nijak bezcenný, ať je takový nebo takový.

 

Plnosti

Z kraje jara jsou ty travnaté koberce ještě kapku mdlé, ale jakou radost způsobí, když se v tom koberci objeví něco barevného a vidíš to z dálky. Je to radost asi proto, že po delší zimě si s námi přestávají hrát na schovávanou ty krásy, co jsou ukryté v podzemí. Pak za několik dní, týdnů se ta schovaná krása rozbují do plnosti.  Rozhojní se barvy i vůně.. Někdy mě při takových vjeme napadají  určité myšlenky, které vychází z okamžiků vlastního života. Tuhle jsem se tiše radovala z fialek, které jsme o víkendu často obcházeli sem a tam. Ale mně to nedalo. Poklekla jsem k nim. Po roce cítila jejich vůni a obdivovala jejich fialovou barvu plnosti.

Věřím, že pro takové okamžiky máme více otevřené oči, abychom nasáli tu krásu božího stvoření. Poznávat, že mnohdy plnost vyvěrá i z naší schopnosti si všímat. Je to jakoby jednoduše dosáhnout plnosti, která nás dokáže chvíli sytit.

Pak jsou tu plnosti, které se týkají našeho srdce, které středobodem našeho života. Srdce se do své plnosti sytí chlebem života. Tento chléb v sobě skrývá tři, jistě ne-li víc,  hodnoty: „Láska, oběť, krása – nenahraditelná plnost.“ (M. Altrichter). Naše zkušenost života povídá i o tom, že to kolikrát s tím srdcem není tak jednoduché. Dosáhnout plnosti je mnohdy obtížnější. Vyrojí se překážky, které je třeba zdolat, obejít, ale směr je zkrátka jeden a ten samý. Do plnosti jako Boží služebníci rosteme a tím více, jsme-li „v srdci chudí a naplnitelní Bohem.“ (M. Altrichter).   S tím se mi spojilo to, že v plnosti se: „„Ježíš se nám daruje, abychom s ním mohli spojit každý okamžik své existence a abychom mohli z celého svého života učinit oběť Otci, a tedy skutečnost, která přesahuje hranice času a smrti.“ (L. Zani).

Krásy plnosti jara i srdce jsou stále před námi…

Země mlčenlivá, otevřená...

V potemnělém chrámě se rozezněly přenádherné varhany. Stala jsem přes hodinu součástí Ježíšovy křížové cesty. Improvizační melodie mě přesouvala do konkrétních okamžiků této cestě na smrt. Mnohokrát to ve mně „křičelo“ a já jsem v každém zastavení někde viděla sebe. Uvědomuji si, jako každý z nás, že On před velikonočními svátky a o velikonočních svátcích prožije všechno. Radost, děkování, strach, odevzdání, smíření, smrt, Vzkříšení. Každému okamžiku dá takovou důvěru skrze naději, že je to nakonec proměněno ve vítězství.

A co já? V mém životě tohle prožívám také, akorát v jiných obrazech. Ve svém strachu, nejistotě, usebranosti, ulítanosti, pýše… Člověk je kolikrát vlastmi silami, slovem, vnitřně přibit na kříž. Jde pak o to, jak s tím naložit. Když si uvědomím, že On je člověku tak blízko, nabízí se mu, podávám mu své ruce a vstávám. Je to Láska, která se nabízí a zároveň se celá dává. Je to Láska, která představuje plnost života.

Slyším melodii čtvrtého zastavení - Ježíš potkává matku a ve mně trne. Vnímám jemnost, ve které se uvolňuje tichý smutek, ale za několik okamžiků později pochopím, že je v tom velmi vnímatelná naděje, která přehlušuje vnější dojem. Dívám se na její zraněné oči hledící na jejího syna. V nich také zahlédnu její víru a odevzdanost Bohu. Tiše se dívá na syna a ráda by jej objala. Připomíná mi to, že je jako země, která „leží mlčenlivá, otevřená, bezbranná, vystavená na milost nebi. Přijímá z nebe žár s sluneční paprsky, déšť a rosu, ale přijímá i to, o nazýváme zúrodňováním, tedy hnůj a všechno, co do ní vhazujeme. A o se děje? Přináší nám plody…“ (J. Zielinski).

Toto zastavení mě oslovilo vnitřně nejvíce, protože i já jsem včera objala jednu kamarádku, které v to, co věřím, tehdy přišlo vymyšlené. Objala jsem ji, dala ji ze sebe najevo, že jsem s ní, i když to minule nepříjímala (protože…). Z radosti, naděje, jako ta země. Lidské srdce zraje pomalu a Boží milosrdenství je větší jako my... Obraz zastavení se mi o den později spojil s realitou. Dát v sázku vlastní srdce, abych mohla být blíž ostatním...

Jako pírko

Jen tak si krokuji kolem Trojičního sloupu, rozhlížím se kolem dokola, posílám modlitbu, která stoupá jako kadidlo. Obtočí se kolem zlatě natřené Nejsvětější Trojice a rozplyne se. Věřím, že Pán o té modlitbě ví jak s ní naloží, to já uvidím časem…

V tyto okamžiky mám dojem, že jsem jako pírko. Lehké. O ničem vesměs nepřemýšlím, jen se vznáším a dotýkám se Boží blízkosti a krásy. I pírko je si ale vědomo, jak tvrdá je někdy práce být tím lehkým pírkem, kterého nic netíží a jednoduše se s vánkem vznese nahoru.

„Člověk by se měl na svět vždycky dívat skrz paví pero,“ píše Harry Farra ve své knížce. V pavím peru je zkrátka skrytá nádhera, to snad nikdo nepopře. Krása pavího pera se v nás rozprostře ještě víc, když pero pozvedneme a natočíme proti světlu. Žasnu nad tím, co jsem ještě neviděla. Připomíná mi to okamžiky, ve kterých mám objevit něco lepšího, než se zabývat tím, jak tvrdnu nebo trnu nad tím, co jsem ještě… a co s tím….nebo jak to nezvládám, když…. Paví pero umí hezky vyučovat k pozornosti, která „ukončuje boj o vlastní já, nejde jí o ego a jeho potřeby nebo ublíženost – naopak je zaměřena na svět a lidi takové, jací jsou.“ (H. Schlegel) Když to pírko fouknu ze dlaně, nevím kam přesně poletí, ale i tak mě to zajímá. Upřu na něj tu svoji chvilkovou pozornost a užívám si to.

Některé obrazy (a nejen to) života pomáhají růstu vnitřního života a jeho směřování. Vím, že je bolestné narážet sama na sebe, vnímat neuspokojitelné touhy i stesky po něčem… Vím, také, že i toto vše může pomáhat k tomu, aby byl i takto osobní vnitřní život přetvářen (nemluvím pořád).

Věřím, že sami to na sobě nějak poznáme. Osobně pro mě o tom hodně mluví tato myšlenka holandské vzdělané židovské ženy, která se dobrovolně přihlásila na práci v koncentračním táboře: „Myšlenky na mně stále ještě visí jako příliš velké šaty, do nichž teprve musím dorůst.“ (Etty Hillesum). I když se něco zdá, že život nebo události nejdou tak, jak by si člověk představoval, je dobré upřít pozornost na maličkosti, které mě dokážou přesvědčit o opaku. Nezapomenout se taky zase podívat skrze paví pírko a neváhat vzlétnout. Být pírkem zřejmě není možné ze dne na den, ale přece je to možné (alespoň na chvíli).

Cesty se sbíhají a rozbíhají

Jednou jsou cesty přímé, jindy mlhavé nebo je nelze vidět. Někdy se cesty sbíhají, jindy rozbíhají. Vedou různě. Jedna z životní vede mnohdy i na poušť. Tak nehostinné místo, kde si představuji, že není téměř nic. Jen rozžhavený písek a já tam volám do všech stran, jak se odtamtud dostat. Nelze to rychle, protože ta poušť je široce rozprostřená. Kroky jsou horkem pomalé a mysl dostává zabrat.

Na to „nikde nic“ se časem dá přivyknout. Jenže co dál? Není to konečná. Teprve to začne. Nyní se otevírá prostor, kde je klást si všelijaké otázky a střetávat se sám se sebou běžné. Začíná jakýsi neviditelný boj. Se svojí hříšností i nedostatky, s otazníky, směřováním...  Trvá to nějakou dobu, než si uvědomím asi tohle, že: „Poušť mě nutí, abych odložil všechny „přísady“ a došel k podstatnému, ucítil své hluboké touhy a sily a dovolil si zažít Boží přítomnost.“ (H. Schlegel) Takže o to tu jde, aha...

Někdy jsou období pouští nutná zkouška, která nám dává pohlédnout na vlastní bídu, která „zbavuje člověka velice účinně všech fasád a příkras, za kterými až dosud skrýval pravdu o sobě.“  (J. Zielinsky) Je to najednou zvláštní prostor, kdy „Bůh nás chce „prověřit“ jak jsme daleko a v jaké míře jsme schopni mu sloužit a chválit ho bez veliké odměny útěch a zvláštních milostí.“ (sv. Ignác z Loyoly – Duchovní cvičení).

Milý Bože, řeknu ti, že to není vůbec snadné. Ale má to něco do sebe, zvláště asi tehdy, kdy to nejméně čekáme, protože, ty víš nejlépe, že je to ta nejvhodnější doba. Držím tu brzdu, ale chci ji už povolit...

"Všechno je milost", řekla Terezie z Lisieux.

Odzvonily Vánoce

Vím, že už je to nějaký čas, kdy vánoční doba skončila. Chtěla jsem jen malou vzpomínku na krásné svátky, které se nerodily tím, co všechno člověk nachystal, napekl. Rodily se uvnitř společenství kam patřím. Odzvonily symbolicky dvakrát. Jednou začaly a zase skončily.

Vánoce jsou nádherným tajemstvím, kde se skrývá naše identita. Stát před jeslemi a rozjímat o tom, kdo jsem a kam jdu. Uvědomovat si svou jedinečnou cestu, růst. Všechno do sebe zapadá dílek po dílku.

Pohled na ty jesle je jako pohled na naše bezbranné srdce, které touží být milováno i napřek tomu, že bylo mnohokrát zraněno a naše důvěra často byla na bodu mrazu. Když odzvoní Vánoce je tu čas, kdy ty naše lidská srdce měknou a více naslouchají. Je moc dobře, že tohle zkrátka ovlivnit nemůžeme. Přišlo mi krásné číst tyto obyčejná slova, kde vlastně zjistíme, že: „V oblasti srdce jsou všichni lidi stejní. Neexistuje tu žádná viditelná hierarchie, již bychom mohli odlišit oblečením.“ (Jean Vernier – Krása lidskosti)

Je to nekonečný běh, kdy se naše srdce střetává s realitou a touhou. Jako malé dítě věřím stále na zázraky, ale ne ty sladké zázraky, ale ty uvnitř srdce.

Pane, Tobě díky za ty dary. „Teprve, když srdce vyzraje v lásce, se může vydat na cestu nejistoty a vložit svou důvěru v Boha.“ (J. Philippe) Je to mnohdy těžké, je to krok kamsi, kde to nemáme pod kontrolou. Tam se teprve protne most naší víry s vlastní zkušeností. Touto cestou nás vede "Trpělivost". Ona miluje více než my a nespěchá tolik co mi.