Plnosti

Z kraje jara jsou ty travnaté koberce ještě kapku mdlé, ale jakou radost způsobí, když se v tom koberci objeví něco barevného a vidíš to z dálky. Je to radost asi proto, že po delší zimě si s námi přestávají hrát na schovávanou ty krásy, co jsou ukryté v podzemí. Pak za několik dní, týdnů se ta schovaná krása rozbují do plnosti.  Rozhojní se barvy i vůně.. Někdy mě při takových vjeme napadají  určité myšlenky, které vychází z okamžiků vlastního života. Tuhle jsem se tiše radovala z fialek, které jsme o víkendu často obcházeli sem a tam. Ale mně to nedalo. Poklekla jsem k nim. Po roce cítila jejich vůni a obdivovala jejich fialovou barvu plnosti.

Věřím, že pro takové okamžiky máme více otevřené oči, abychom nasáli tu krásu božího stvoření. Poznávat, že mnohdy plnost vyvěrá i z naší schopnosti si všímat. Je to jakoby jednoduše dosáhnout plnosti, která nás dokáže chvíli sytit.

Pak jsou tu plnosti, které se týkají našeho srdce, které středobodem našeho života. Srdce se do své plnosti sytí chlebem života. Tento chléb v sobě skrývá tři, jistě ne-li víc,  hodnoty: „Láska, oběť, krása – nenahraditelná plnost.“ (M. Altrichter). Naše zkušenost života povídá i o tom, že to kolikrát s tím srdcem není tak jednoduché. Dosáhnout plnosti je mnohdy obtížnější. Vyrojí se překážky, které je třeba zdolat, obejít, ale směr je zkrátka jeden a ten samý. Do plnosti jako Boží služebníci rosteme a tím více, jsme-li „v srdci chudí a naplnitelní Bohem.“ (M. Altrichter).   S tím se mi spojilo to, že v plnosti se: „„Ježíš se nám daruje, abychom s ním mohli spojit každý okamžik své existence a abychom mohli z celého svého života učinit oběť Otci, a tedy skutečnost, která přesahuje hranice času a smrti.“ (L. Zani).

Krásy plnosti jara i srdce jsou stále před námi…