Pro pulzující srdce

Když se tak zase dívám do krajiny, kterou zalívá světlo západu slunce, myslím si, že je tolik krásy na světě, kterou ani nejsme schopni vstřebat. Osobně mě to stále bere k úžasu. Tvář jakoby nasávala ty paprsky božího doteků, které jsou nám vysílány, aby nás probraly, aby se nás zmocnil úžas, aby kvetla vděčnost, že to vlastně můžu vidět, srdce zaplavuje radost z Jeho přítomnosti… Jsou to prosté vnitřní události, skrze které si myslím, že Bůh mnohokrát mluví velmi jednoduše, nic nekomplikuje. Vždy takto můžeme rozumět, nejen kráse. Jen já si to mnohokrát ztěžuji. Někdy jsem tak hluboce zaujatá svým postojem, názorem, že přestává mít chuť to kolem mě. Dělám si scénáře a pak přijde něco, co tomu dá korunu. To něco je okamžik oproštění se. Chce mi ukázat, abych viděla za obzor, ne na špičku svého nosu.

Vzpomínám si právě na jednoho staršího muže, který vstoupil do dveří a hned mi nabídl, že podrží nástěnku, kterou jsem právě věšela na zeď. Hm, všimla jsem si, jeho ne moc čistých rukou atd. Nicméně silnější bylo uvědomění, že mi zkrátka pomáhal, pak mi na rozloučenou upřímně třásl rukou tak silně, že nešlo jinak, než vyjít ze sebe... I moje obavy spadly. Já se na něj usmívala a věřila, že tak to má být, že ten dotek má pro něj sílu a mě mění. Byla to sice jen maličkost, mnohdy se „žeru“ záludnějšíma věcma, které mi nahlodávají pokojnější cestu dnem…

Tam, kde jsem, si uvědomuji, že je třeba se ještě více zaměřit na ně, aby ty „naše pohledy byly zářivější, a když spočinou na lidech, aby z nich vytáhly všechno, co je v člověku nejkrásnější, krásu srdce, vztahů, spravedlnosti, lásky,“ píše E. Ronchi. Osobní pohledy mění Boží slovo. Každý den jej možné hledat. Mám dojem, že jeho neustálé hledání v každé chvíli probouzí to mnoho, co nám bylo dáno… Radost, vášeň, touhu, i smutek, samotu, zdrcenost… V každé této své životní námaze nebo úlevě lze najít stopu Toho, jenž nám to dal, aby nás pozvedal, činil pozornými, „Boží slovo chce zpevnit naši ruku, když ji podáváme druhým, chce zúrodnit naši snahu,s níž se ujímáme našich úkolů.. Boží slovo chce být doma všude tam, kde jsme doma my.“ (Madeleine Delbrelová) Věřím.

Klikatost dní

Kolik nedokonalosti je v jednom dni, týdnu, měsíci, roku a což teprve v našem srdci. Kolik situací je za čas tak provokativních, že v nich zase poznáme znovu své nedostatky. Možná v jiném úhlu, ale budou to ony. Mám pak tendenci vnitřní zrak zaměřit na to, co mi působí neklid a někdy mám dojem, že je to až k roztrhání. Celé nitro se chvěje. Sešup dolů do vyprahlostí, mnohdy prázdnoty. „Propít se až na dno“.

Má to vlastně cenu? Za mě ano, člověk natočí svou příď jiným směrem, lépe pochopí… Poslední měsíce byly pro mě jaksi náročné a já s odstupem času říkám, že to vlastně bylo odumírání sobě samé. Stále pokračuje a to bude celý život… Pán nás k tomu i vede, ačkoliv si to mnohdy ani neuvědomujeme. Mnohdy si žijeme jen ve svém malém světě. „Beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jn 15,5) Pěkně drsné. Hřebík uhozen na hlavičku. „Často totiž spoléháme sami na sebe. Boží sláva se ale projevuje v situacích beznadějných…“ (A. Daigenault) Neúspěchy otevírají možnosti Boží milosti. Není to tak jednoduché, ale když se člověk svým způsobem vydá, pozná, že Bůh jedná. Má své vlastní způsoby, ale skrze nás.

Alberto Reyes píše, že: „Víra potřebuje zkoušky, protože láska se neutužuje v případě, že není třeba za ni bojovat nebo trpět.“ Kolikrát jsem sama sebe nachytala, že jsem se v onom okamžiku málo darovala a zároveň získala impulz, že zde je místo, které můžu znovu stavět do pevnosti. Myslím si, že Bůh ví, kolik nedokonalosti v nás je. Paradoxní také je, že i přesto nám každý den nám dává poznat sebe, svou lásku. To je prostor ke každodenní vděčnosti.