Mám dojem, že jednou za čas vidím klidné
krajiny vyzařující a dýchající pokoj. Zrovna před nějakým dnem jsem se
cestou vlakem na jednu takovou dívala. Střídaly se pole, hnědé, jemně
zelené, tu a tam strom, v dáli opar, oblaka bílá. Vše působilo pokojně. A
já přitom zase kapku nostalgicky vzpomínala. Na to léto, které právě
odplouvá… Nemohla jsem s dcerou krásněji zakončit prázdniny než za
stolem u své u své babičky, kde se podával nedělní oběd. Určité chvíle
se v životě jakoby opakují či vracejí, ale mají již kapku jiný obal. I
přesto v nás vyvolávají znovu hřejivý pocit. Takto jsem si znovu
připomněla své dětství, kdy jsem k babičce chodila na oběd. Často,
častěji. Stále si pamatuji a vím to doteď, že babička nám pokaždé
laskavě přála a ráda nás zvala. Sice jsem už „velká“, ale takové stopy
lásky z hlavy člověk nevypustí. Staly se pro mě zdrojem, který pramenil
z obětavé lásky. Být zvána na takovou hostinu je vždycky radost, protože
někdo ze srdce, z lásky, dává sebe, svou práci, svůj dar…
„Láska se nejvíce raduje z věcí, které
těší Boha. …Slovem raduje se, vyjadřuje nadšení, jak druzí nechávají
působit Boha ve svém životě.“ ( S. a A. Kendrick). Za celé prázdniny by
tato věta mohla sama o sobě vyprávět. Vždy však ve své jedinečnosti
s ohledem na situace, osoby, místa…
xs.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat