V podvečer, kdy stíny pomalu šplhají
nahoru po historických domech, vyjíždím na kole vstříc městem.
Osamocena, nemusejíce myslet na řadu dalších povinností, prožívám
takovou vnitřní radost. Jedu téměř prázdnými ulicemi a rozhlížím se kam
chci. Pod věží barokního chrámu slyším zvuky akordeonu. Zastavím se
poslouchám.
Připadám si, jako bych se na moment octnula ve Středomoří.
Prolézat křivolaké kamenné uličky, kde tu a tam cinkají skleničky
s vínem a zavoní levandule, kde u stolů se lidé sobě dívají do očí
navzájem a smějí se. Zatímco se tento sen rozplývá, dívám se opět na
nebe, které mění barvu na zlatou. Slunce ještě hřeje, je teplý vlahý
podvečer. Moje milá samota doléhá na srdce, které v ten okamžik plane
radostí. Někdy člověk potřebuje být sám, na nic nemyslet, prožít si
okamžik podle sebe s vděčností, která patří Pánu. Stačí nějaký okamžik,
pro mě netřeba týdny, měsíce… I v samotě se dá sebe objevovat. Silněji
vnímám něco, co mi dělá radost, po čem se více rozhlížím a když to vím,
srdce se ohlásí. Vlahé letní podvečery zalité sluncem jsou jedním
z příjemných částí prázdnin. Seberu kolo a jedu dál. Svištím po
vydlážděné cestě do dalších uliček. To už pomalu myslím na kila rajčat
nebo hrušek stojící v košíku kdesi na podlaze...
Zkrátka, když zaměřím svůj vnitřní zrak
na důležitou věc, to je pokoj i přítomnost, jakoby Bůh osvěžil. On to
také dělá, praví se v Janově kapitole: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij!
Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“
(Jan 7,37-38)
Žádné komentáře:
Okomentovat