Do Litomyšle vedla cesta

Litomyšl je krásná a má kouzlo zvláštnosti. Vypravili jsme se sami prvního srpnového dne. Já natěšena, že uvidím tolik krásy, na které pracovaly lidské ruce, srdce i rozum. Vše tomu tak bylo, avšak tohle byl nakonec pro mě popis obalu, tedy zvenčí. Co bylo uvnitř ve mně místy vyvolávalo menší smutek či zklamání. Že ony objekty neslouží k původním účelům, a že věci nejsou na svém místě. Kostel, který patří státu, zámecká kaple ve které se konají jen světské obřady. Najednou mi to připadalo nemožné. Najednou to ve mně vyvolávalo vlnu smutku. Snažila jsem se na takové skutečnosti příliš nemyslet. Když jsem se podívala do výšin kostela, málem jsem se vznášela. I když se v tom kostele konají světské obřady, nikdo nesmaže viditelné stopy po tom, že tahle stavba stejně míří k nebi a chválí Boha, jeho krásu, jeho skutečnou neskutečnost. Dřívě těch duchovních staveb bylo více. Byl to důkaz toho, co lidé mají více v hlavně. Dneska máme v hlavě konzum, proto je tu tolik obchodů... Není to divné?

(Foceno mobilem)

Můj prázdninový kufr

Nyní už pomalu uzavírám prázdninovým kufr, do které jsem, obrazně řečeno, namačkala mnoho vůní, obrazů tváří lidí, stisků rukou, pohledů do krajin, mnoho krásných slov, činů, a společné práce. Vše si chci v kufru ponechat a následně ho zavřít, aby nic nemohlo uniknout ven. V srdci mám ale jedno toužebné přání - občas chci do toho kufru nahlédnout. Možná se přede mnou znovu, tentokrát iluzivně, vynoří prázdniny. Bude to krásné a možná mi potečou po tváři slzy štěstí a radosti. Pokleknu a upřímně Bohu sdělím svou vděčnost.

Ještě teď v nohách ucítím šimrání trávy mezi prsty, když jsem kráčela po louce, ještě teď si vzpomenu na nádherné výhledy, stoupání do kopců, pozorování slunce. Vidím také plout mraky. Nejraději bych zase seděla na pařezu, rozhlížela se po výšinách a povídala si s Bohem. Tyhle asociace pro mě znamenají okamžiky z konce prázdninových dnů mezi fajn lidmi, kteří pracují pro společnou myšlenku i ideály.

Jednu věc, kterou do toho kufru mačkat nemusím, je moje lesoškolácké heslo (i erb). Ano, i já jsem vplula (teprve) do kruhu členů lesní školy. Zažila jsem mnoho neskutečných chvil uprostřed nádherného bratrství. U závěrečního ohně, jsem v sobě cítila takové zvláštní napětí. Opět jsem se zavazovala k něčemu, co je pro mě velmi důležité. Oheň plápolal, ticho, ve vzduchu vířila úcta, pokora... Každý z nás se představoval ostatním a zároveň vyslovoval to, čím chce svůj lesoškolácký i obyčejný život naplnit. Znovu jsem si mohla uvědomit, jak mi neustále Bůh dává možnosti něčím a někým být, i když bych se někdy nejraději zakopala před vším a měla klid. Když se mu odevzdáš, on si tu skulinku najde, aby prosvítil chmurné i náročné dny. I tehdy, když mám někdy mnoho neskutečných starostí, nosím v srdci bolest, zatínám zuby, i když bych nejraději utekla neznámo kam. Bůh mě vede. Často mi ukazuje, až kam je schopen zajít – až na hranu. Tak nás má rád. O mém hesle (i erbu) jsem přemýšlela v daném prostoru i čase několik dní. Společně s Ním jsem se rozhodla pro tři slova. Jsou to slova, ve kterých jsem se našla, která mě povedou a která ukazují, co vlastně dělám, co jsem. Až teď mi to došlo.

Od jisté doby vnímám, že můj životní příběh jistou logiku má. Je úžasné to vědět.