Jejich očima

Jednou jsem slyšela, že čím chce jít člověk výš, dál, tím hlubší kořeny potřebuje. Dá se to brát různými způsoby i vztáhnout na mnoho skutečností. Já poslední dobou přemýšlím o tom, jaký je můj vztah s dcerou a také stále myslím na to, jak je mi s těmi ženskými dospívajícími srdci dobře.  Kolik s nimi člověk zažije legrace  nebo prožije dobrodružství. Nedávno jsem s těmi dospívajícími tančila u lesa polku, fotila jsem jejich holubičky, poplácaly jsme se po ramenou, hlouběji hovořily, vtipkovaly, fotily na xkrát selfíčka... Co vím ale já… Nenápadně jsem je vedla sklonit se ke kráse, budit pochopení, přidat, navést… Přijde  mi, že čím jsou ty holky starší, tím já potřebuji zároveň být pevnější, přístupnější, respektovat… Sama bych to ale nezvládla, proto jsem ráda, že na to nejsem sama. Tím chci také říct, že mé kořeny se zavrtávají do hloubky skrze to konkrétní. Skrze konkrétní se více a více setkávám s „Nehmatatelným“.

 V tom našem rodinném kolotoči také zažívám s dcerkou různé situace a čím je starší, už se nedá opít rohlíkem, „levným slovem“, levnou chválou… Ostatně takto jsem se ji nesnažila vychovávat. Jen jsem si chtěla ilustrovat, že zkrátka to dítě je od narození dost chytré, vnímavé a moudré. Pro mě to nezní přehnaně. Už  jsem si nějak zakusila, že vychovávat holku vyžaduje mnohdy (ne-li často) vnitřní vydání, rozvahu, trpělivost, téměř permanentní komunikaci s gesty dohromady, a co je zajímavé tak dovádění a spontánnost a k tomu dát najevo radost, nejlépe smích…  Ona ta osůbka vidí až za roh a velmi mne nyní překvapuje, když mi sděluje, co všechno o mně nebo o nás rodičích ví. Je známé, že to je máma, která učí svoji dceru umět být sama s sebou, umět se radovat, pracovat… Své rodičovské umění by nakonec měla dovést k tomu, aby jednou její dcera byla samostatná.  I ve výchově Bůh dopouští, „aby se náš život napínal a znovu formoval, abychom své jedinečné gobelíny utkali celistvějším a svatějším způsobem.“ (K. J. Zenová)