Velikonoční příběh

..., abychom vyznali svou naději a víru, že ten příběh tím neskončil. T.Halík

Dnešním dem začíná Svatý týden. Každý rok slavíme Velikonoce, už po nějaké tisíciletí a stále... Jsme vtaženi do příběhu, který stále pokračuje. V tom příběhu se podobáme, nacházíme, zrajeme a měníme.
Velikonoce nejsou nudné svátky, svátky které oslavuje jen církev, ale je to náš celistvý lidsky-božský příběh.

O zradě, bolesti, radosti, Naději, slávě! 

Tomáš Halík v píšek: "Je to příběh, který se uchází o naši víru. Co to znamená uvěřit tomuto příběhu? To znamená dotknout se jeho pravdy.

Neznamená to uvěřit co nejpřesněji historickým faktům, taková víra by nás nespasila."

Prostý život

Prostý život. Nad tímto slovním spojením jsem se zamyslela, když jsem strávila minulý víkend se skauty na malé chatě daleko od civilizace, bez elektřiny, vody, čaje, toaletního papíru, cukru (něco jsme zapomněli omylem, i tak dobře). Byl to projev jisté askeze, kterou je schopnost sebeovládání, sebezapření. Dnešní děti mají téměř vše co chtějí, umanou si nebo jim rodiče naslibují, jen aby či protože… Ale co když i trocha nepohodlí přece nevadí? Já po xletých zkušenostech tvrdím – naopak, je to k užitku. Prostý život pomalu v člověku vzbudí kreativitu, odevzdanost, skromnost – vystačit si s tím, co mám a rovněž  i to, že umenšuji své ego ve prospěch ostatních. Dávám těm, kteří potřebují ze svého „přebytku a nadbytku“, všímám si více potřeb všech dohromady. Je to velký trénink, ale i velké dobrodružství. V prostém životě je hodno vidět snahu o milosrdenství i mezi těmi dětmi. Mají snahu se postarat jeden o druhého, utěšit nebo napomenout ty, kteří to potřebují…

Občas mi přijde, že rodičům lopotící se stále za pohodlím svým i blízkých, uniká kontext událostí, které mají mnohem větší smysl než jaký vidíme. Jeden moudrý muž Antoine de Saint Exupéry píše, že: „Správně vidíme jen srdcem.“ Já bych s ním souhlasila, pokud vidíme jen přílišnou věcnost a praktičnost, uniká nám ten pravý smysl událostí i slov…

Je těžké to takhle pochopit, ale pokud nezajedu na hlubinu anebo na mě někdo nezavolá: Zache pojď dolů, budu stále v místě, ze kterého vidím jen svůj úzkookrouhlý kousek své životní krajiny, který se mi brzo okouká. Tam za hranicí mé krajiny rostou i jiné druhy „rostlin, stromů“, jenž svou podivuhodností nám dozajista zasáhnou stabilního chvění našeho srdce, které je mnoha místech ještě hodně slepé.

Ve své krajině, kterou znám, se umím pohybovat podle toho, jak ji znám a tím víc, když vím, co si mohu dovolit. Jak se říká - už o mám „vychytané“. Takže obelsťuji sebe sama a okrádám se o to, abych měla snahu se stále v něčem zlepšovat. Příkladem je jedna maminka, která měla stále potřebu s dítětem komunikovat přes smsky. Ač máme pravidla… Z mého pohledu z cela zbytečně, jen ona jediná. I přes mé upozornění mi odvětila - že jsou komunikativní rodina. Byla jsem zklamaná, bohužel.

I kousek prožívaného, chtěného, nepohodlí znamená osobní růst. Francouzský arcibiskup z Cambrai, žijcí na mezi 17. a 18. stoletím, prohlásil: „Našimi poklady jsou: zdraví, prostý život, láska ke ctnosti, shoda se sousedy, příchylnost k přátelům, skromnost k blahobytu, pevnost v neštěstí, smělost hovořit vždy pravdu, odpor k lichotkám.“ Opět se v jeho myšlenkách objevuje prostý (nenáročný, zbavený, skromný…) život. Jsem ráda, že jsem si to mohla zase zažít, opustit to pohodlí, ulehčit myšlenkových pochodům a spoléhat se na všechny. To, co člověk opustí, není mnoho.

Trocha nepohodlí nás přece nezničí...

Nevím zda někoho zajímá psané slovo o tom, co jsme s oddílem dělali. Možná jen nám bude sloužit jako vzpomínka, kterou tím slovem lze na moment oživit a zasmát se tomu nebo podivit. Mám tendenci sepisovat věci tak, abych tomu dala jiný vhled, s kapkou zamyšlení a filozofie. Taková jsem já, Veverka „historická“.  Občas mi přijde, že nám hodně uniká kontext událostí, které mají mnohem větší smysl než jaký vidíme.  Jeden moudrý muž Antoine de Saint Exupéry píše, že: „Správně vidíme jen srdcem.“ Já bych s ním souhlasila, pokud vidíme jen přílišnou věcnost a praktičnost, uniká nám ten pravý smysl událostí i slov…

Je těžké to takhle pochopit, ale pokud nezajedu na hlubinu anebo na mě někdo nezavolá: Zache pojď dolů, budu stále v místě, ze kterého vidím jen svůj úzkookrouhlý kousek své životní krajiny, který se mi brzo okouká. Tam za hranicí mé krajiny rostou i jiné druhy „rostlin, stromů“, jenž svou podivuhodností nám dozajista zasáhnou stabilního chvění našeho srdce, které je mnoha místech ještě hodně slepé.

Ve své krajině, kterou znám, se umím pohybovat podle toho, jak ji znám a tím víc, když vím si mohu dovolit. Jak se říká - už o mám „vychytané“. Takže obelsťuji sebe sama a okrádám se o to, abych měl snahu se stále v něčem zlepšovat. A to je smysl života dobrého skauta – stále se zlepšovat, jít dopředu a mít před očima stále skautské ideály, které mohou sloužit jako kompas (správný směr).

Prostý život na březnové výpravě, někde na chatě daleko od civilizace, bez elektřiny, vody, čaje, toaletního papíru, cukru, byl projevem jisté askeze, kterou je schopnost sebeovládání, sebezapření. Podivuhodné je, že skautská askeze, mluvím o skautské, neboť nevím o jiných z okolí, kteří se snaží o pravidelnou činnost v přírodě se všemi povinnostmi mezi všemi členy z oddílu bez rozdílu věku,  nemá smysl ve výkonu, to by byla pěkná hloupost a člověka skautského by nic výchovného pro život nenaučila. Má smysl právě v tom, že umenšuji své ego. Jsem schopen pro druhé něco k užitku udělat? Jsem schopen chvíli vydržet bez toho, co mi chybí (sladkost, suprčaj..), jsem tedy schopen se ovládnout? Jsem schopen se obětovat pro druhé a nabídnout jim ze svého přebytku )mám něco, co ostatní nemají)? Jsem schopen opustit vlastní pohodlí tak, abych zbytečně nenaříkal/a a myšlenkami neunikal/a zpět do pohodlí (doma na mě čeká měkká postel, teplá voda…)?

Schopnost vydržet kapku nepohodlí je schopnost, která se dá pěstovat skautskou výchovou. K sebevýchově, oč skauting usiluje, patří i snést kapku nepohodlí. Ve skautské knize Význam skautování z roku 1913 je psáno: „Skaut má býti v každé příčině svým samostatným, má býti víc a více seba sama především, ale pak i jiných vychovatelem.. Anglické heslo „help your self“ (pomoz si sám!) jest duše instituce skautů. Pomáhej si sám, můžeš-li pomoz i jiným! Jest vodítkem ve veškerém jejich počínání. Nač kupovati věci hotové a s nimi se nositi, obtežovati? Skaut si raději vše nejnutnější zhotoví sám, jak to dovede, a usiluje leda aby se zdokonaloval tak, aby si vše dovedl vyrobiti, obstarati, zaříditi co nejlépe a co nejdokonaleji. Skaut má s sebou, ať kamkoliv jde, věci a potřeby nejnutnější , takže by právem mohl a s klidnou a veselou myslí  říci. Omnia mea mecum porto“, vše čeho potřebuji mám při sobě a nepotřebného s sebou nic nenosím.“ Slova z knihy Františka Čády jsou aktuální i v dnešní době, která není ochotna je moc chápat, jelikož jsme dospěli úplně jinam, než kam On chtěl.

Foto- první skautky z webu: 
http://www.regiony24.cz/11-212960-skauti-na-morave-oslavi-100-let-sve-existence--prvni-moravsky-skautsky-oddil-vznikl-v-roce-1915-v-uherskem-brode

Důvěřuji...

v Tebe. Říká mi už dlouho můj Pán, Bůh. Jeho důvěru dlouhý čas postupně poznávám. Někdy je to cestou klikatou, jindy přímou. Bůh mi odkrývá tolik své krásy, nad kterou velmi žasnu. Tomu někdy ale přechází prolití slz z tíhy mnoha životních svízelných situací, starostí a nakonec mu upřímně děkuji…

Přemýšlela jsem o tom, jak je to možné, že se náš manželský život dokáže změnit, otočit, obnovit. Možná napíšu pitomost, ale vnímám, že je to osobní důvěrou. Důvěra také znamená odevzdat mu vše co mám, Bůh na to slyší a ví přesně co potřebuji a jak mě jako nástroj boží použije. Je to těžké přiznávat i přijímat, ale život božích dětí má právě tento smysl. Důvěřovat, odevzdávat, přijímat, radovat se, děkovat, chválit… Tak roste naše srdce do velikosti a víra sílí. Potom člověk přijde na to, že je tak upřímně milován a třeba dokáže denně žasnou z maličkostí, přijímat i složitější úkoly v pokoji. Opravdová důvěra projde i ohněm, aby spálila faleš, strach. I tato součást víry je těžká, ale zdá se, že nás nepotkala pro nic za nic. 

 „Důvěra dělá zázraky“, říká svatá Terezie z Lisieux. Nejsou to zázraky na okamžité vyslyšení a často ani ne podle našich představ. Nicméně to znamená obohatit se a vidět pravou Boží tvář – růstem ve víře.

A tak mi Bůh, jako jednu z odpovědí na mou důvěru, dal do cesty mou kmotřenku, které o letošních Velikonocích, mám svědčit svým slovem a životem, aby její víra byla živá. Pomůžu ji obléct v „nového člověka“. Stále je to pro mě neuvěřitelné, ale i krásné. Již jsem s ní prožila i první skrutinia. Popravdě jsem byla ve svém nitru kapku nervózní. Stála jsem vedle ní a držela ji za rameno, jako povzbuzení ode mne dostala malý štípanec. A  já jako povzbuzení dostala úsměv kněze a tu obrovskou Boží důvěru.

Na závěr bych dodala slova z knihy Cesta důvěry a lásky (Inspirace Terezie z Lisieux pro 21. století), která mě oslovila a mohu se  nimi ztotožnit a klidně je odkazuji i mé milé kmotřence:

„…vyzývá nás, abychom znovu objevili a uvedli do života ty správné postoje které způsobí, že nás navštíví milost. Taková praxe vyžaduje spoustu trpělivosti a vytrvalosti, úsilí a odvahy „na správném místě“: nejedná se o pokusy změnit sebe sama, které jsou předem odsouzené k neúspěchu, ale o vytrvalost v plodném úsilí, které nás úspěšně otvírá Božímu působení.“