Kolik nedokonalosti je v jednom dni,
týdnu, měsíci, roku a což teprve v našem srdci. Kolik situací je za čas
tak provokativních, že v nich zase poznáme znovu své nedostatky. Možná
v jiném úhlu, ale budou to ony. Mám pak tendenci vnitřní zrak zaměřit na
to, co mi působí neklid a někdy mám dojem, že je to až k roztrhání.
Celé nitro se chvěje. Sešup dolů do vyprahlostí, mnohdy prázdnoty.
„Propít se až na dno“.
Má to vlastně cenu? Za mě ano, člověk
natočí svou příď jiným směrem, lépe pochopí… Poslední měsíce byly pro mě
jaksi náročné a já s odstupem času říkám, že to vlastně bylo odumírání
sobě samé. Stále pokračuje a to bude celý život… Pán nás k tomu i vede,
ačkoliv si to mnohdy ani neuvědomujeme. Mnohdy si žijeme jen ve svém
malém světě. „Beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jn 15,5) Pěkně drsné.
Hřebík uhozen na hlavičku. „Často totiž spoléháme sami na sebe. Boží
sláva se ale projevuje v situacích beznadějných…“ (A. Daigenault)
Neúspěchy otevírají možnosti Boží milosti. Není to tak jednoduché, ale
když se člověk svým způsobem vydá, pozná, že Bůh jedná. Má své vlastní
způsoby, ale skrze nás.
Alberto Reyes píše, že: „Víra potřebuje
zkoušky, protože láska se neutužuje v případě, že není třeba za ni
bojovat nebo trpět.“ Kolikrát jsem sama sebe nachytala, že jsem se
v onom okamžiku málo darovala a zároveň získala impulz, že zde je místo,
které můžu znovu stavět do pevnosti. Myslím si, že Bůh ví, kolik
nedokonalosti v nás je. Paradoxní také je, že i přesto nám každý den nám
dává poznat sebe, svou lásku. To je prostor ke každodenní vděčnosti.
