Místo v chlévku

Je ticho, noc a já se dívám oknem do dálky. Mám takové chvíle ráda. Přemítám si o tom, jak ten letošní rok byl krásný i bohatý. I s tím co bylo, je náročné. V Bohu je vlastně krásné vše, někdy nám to trvá pochopit. Jsme lidi, ale i přesto, máme své místo v tom „Božím“ chlévku. Můžeme se tam společně radovat, zpívat dívat se na Ježíše, který rozdává Lásku i uzdravení. Co si více přát než být v blízkosti toho, který je vše. V tom chlévu je možná špinavo, protože…, možná mnoho světla, protože…, ale je tam i dost ticha, abychom si mohli uvědomit tu podstatu dění našeho života. Je to kontemplace, která mění a já se můžu začít dívat novým způsobem.

Chlév byl prostý. Král, který se v něm narodil – chudý. Vím už, že se u něj či před ním nemusíme děsit domnělé dokonalosti (kterou bychom mnozí třeba chtěli mít….), protože ta chudoba, má nám ukazovat přiznat si, že „naše já je samo o sobě bezmocné a neschopné.“ (R. Rohr Nadšení pro Lásku). Události našeho života a znamení, které jsou v nich možné rozeznat, vyzývají k hlubšímu pohledu víry. Někdy nás to vede kam nechceme. Jenže ty zkoušky nás obrušují do Boží krásy… „Vydržte trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán.“ (Jk 5,7). Říká mi to, že mám stále dorůstat. Do Lásky, víry, zpřítomňovat Naději. Zní to jakoby sladce, ale není to mu tak. Víme, jak to těžké je… Má to však svůj skrytý smysl – očišťuje to. Ne vše, co je Božské, můžu pochopit, od toho tu nejsem. Můžu dorůstat.

Edita Steinová to pěkně v kontextu i nekontextu vystihuje svými slovy: „Jsou Boží tajemství a ta se nedají bezezbytku proniknout. Ale přece se stal člověkem, abychom mohli mít nově podíl na jeho životě. Tím to začíná a to je také posledním cílem.“ (E. Stein Vánoční tajemství)

Je pěkné, jak je to vše do smyslu propojeno. Z Betléma vede cesta na Golgotu a zase zpět.

Jen tak nenápadně

Vlak pomalu ujíždí a já koukám z okna ven. Je už tma a já se vracím zase zpět... Ukusuji italský chléb, který upekli mí mladší bratři a sestry a zapíjím to ještě horkým„vánočním“ voňavým kakaem, které zbylo a u toho přemýšlím, co vše se událo. Je toho spoustu krásného. Ale ono to je to víceméně nenápadné. Jsou to okamžiky, které  srdce radostí zachvějí a to se nikomu neříká.  Právě víte, že Pán pracuje a skrze druhé vás chce o tom zpravit.

Z těch chvil, které člověk někde prožíval, byl s druhými, smál se, pobízel s úsměvem, byl laskav, chválil...mi nejvíce v mysli utkvěla – nenápadnost. Umí divy.

 Dělat něco s nenápadností je být trpělivým, nevtíravým svým slovem, nesobecky získávat, umět čekat i v bouři i ve tmě s Nadějí, že se něco rodí, ale chce to čas, který není závislý na dnech, týdnech...  Je to také být kreativní - umět to zkrátka nenápadně vymyslet a hlavně odevzdávat v tichosti své Bohu.

O nenápadnosti mám myslím mnoho důkazů. Jsou to pro mě velmi vzácné okamžiky, které se sice nedají uchovat, ale zato, když je člověk prožije, jeho srdce se opravdu zachvěje. V ní nejde o to spoutat to předně svými vlastními plány, omezeními a čekat, že to tak bude fajn a pak to přijde.  Vnímám to spíše jako vnitřní odevzdanost.  „Tam kde jsme bezmocní, zůstaňme klidní a nechejme jednat Boha.“ ( J. Philippe – Hledej pokoj). Moment překvapení přijde hlavně tehdy, kdy to nejméně čekáme.

Stála jsem na místě a zvedala jsem sklenici s dobrým slovem na cestu. Je fajn, že tuto sklenici jsme na tom místě měli, že si někdo na to vzpomněl, že by to bylo fajn tam mít. Zkrátka jsem si říkala, že ta sklenice není úplně lhostejná, má něčí místo v srdci. Já tu sklenici společně s dalšími zvedala a pobízela, aby si lidé to slůvko vzali. Dívala jsem se jim do tváří. Někdo vypadal skeptický, jiný překvapen, jiný mile potěšen, někdo dokonce nabral víc, ale přece jen... Nejvíce si vzpomenu na nenápadný, ale pro mě velmi prozíravý úsměv na rtech jednoho mladého muže, který prožívá bolest v srdci a právě si to slůvko vzal. Velký zájem o něj neměl, ale nakonec si jej v dobrém vzal. Díval se mi upřeně do očí a poté si ten papírek odmotal. Ten jeho úsměv, který vyloudilo to povzbudivé slovo, mě velmi „bodl“ u srdce. Vážně to byla síla. A já vím, že Pán jej o něčem ubezpečil.

 Být nenápadným napojením na Boha pro druhé, je být srostem s tím, že potřebujeme „mít účast na Bohu a být v Bohu. Musíme se dívat v něm.“(R. Rohr – Nadšení pro lásku) A pak se budeme teda pěkně divit (raději nenápadně).

na začátku prosince