Zřejmě by mě nikdy nenapadlo, jakým
způsobem budu vychovávat svoje dítě. Naivně jsem si myslela, že budu ta
vybájená máma, která je pořád laskavá, dobrotivá, nikdy po zadku
neuhodí, má vše pod kontrolou, nedělní bábovku na stole a to
nejhlavnější – velmi se věnuje svému dítěti – hodně si s ním hraje a
dělá pro něj vše, aby se mělo dobře… Přece si to malé děťátko zaslouží,
potřebuje, jinak budu vypadat spíše jako nemožný rodič. Ze všeho
vyjmenovaného mě někdy bodne u srdce, ale nevíc z toho, že mám pocit, že
si se svým dítětem málo hraji a nemám pro něj denně patřičný čas. Tohle
myšlení, přemítání, ve mně způsobuje můj stres - o denní chléb, jak
dokončit studium, sběr („nesběr“) archivních materiálů, cesty do
zemského archivu, domácí práce… Mám jisté obavy, zda výchovu našeho
dítěte dělám vůbec dobře. Myslím si, že nesplňuji zadaná kritéria
„skvělého“ rodiče, které ho si většina lidí představí, když se jich
někdo zeptá, jak podle nich vypadá ideální rodič?
Takto vybájený rodič existuje jen
v reklamě. Žiji v realitě a proto mé rodičovství vypadá jinak. Jsem
třeba rodič v poklusu. Mám mnoho povinností, na kterých závisí chod i
živobytí rodiny.
Někomu to může vyznít tak, že si dělám
svoje a na své dítě zanedbávám. I já si to někdy myslela. Moc dobře jsem
ale pochopila, i díky mnoha lidem, kteří mně i naše dítě obklopují, že
si nemusím vyčítat. Podle nich se dítě dobře rozvíjí, už mluví jako
kolovrátek, je běhavé, akční… Ne že bych to neviděla také, ale pod tíhou
těch prapodivných myšlenek, je pěkné, že tohle uslyším. Je to pro mě
podpora.
Říkám si - jak vlastně vůbec vychovávám?
Spontánně. Bez toho aniž bych si hrála na vzornou školku, kde jest
program zvlášť a chod školky také. Jsem stále (i bohužel) v poklusu.
V poklusu si hrajeme ivychováváme. Všude kde jsem, mám možnost
vychovávat způsobem praktickým, slovem, osobním příkladem. Má výchova
vychází i z toho, jaké mám zkušenosti, co mě v životě ovlivnilo. Proto
shledávám dobré to všechno, co jsem nabyla, dozvěděla, co mě ovlivnilo,
vyčetla… Jako rodič také postupně zraji. Už jsem si schopna přiznat, že i
ten poklus je prostě dobrý, má to svůj smysl. Opět mi to smysluplně
zapadá do mozaiky mého života. Bůh mi dává takové prostředky, které jsou
nezbytné, potřebné, aby byly smysluplně využity a pomohly vychovávat to
naše dítě. Nemáme mnoho finančních prostředků, proto si nemůžeme
dovolit mít mnoho hraček a tak zde nastupuje fantazie a zdroje kolem.
Příkladem je práce v kuchyni, dítě už se
také hrne do kuchyně. A potom si řekne: „Mami já cu také válat. Já
potřebuju nůža. Mami, toto je těsto, já také budu válat kuličky. Já cu
míchat, možu…“ To byl jeden z typických případů naší denní společné hry.
V kuchyni se dá také hrát a dokonce výborně. Může být u toho i legrace,
je zde i výchovný prvek (jak se co má správně dělat i nedělat). Tak to
mám se všemi domácími prácemi. Vím, že naše dítě nejvíce zajímají
předměty každodenní potřeby než hračky.
Mám dojem, že jako rodič, který věří
v Boha, nemusí tolik fňukat, trápit se, rozčilovat (že nemám to apod.
)... Sice je to naše přirozenost, ale v životě s Bohem, mají tyhle naše
přirozenosti jiný rozměr.
Žiji ve vědomí, že Bůh mi skrze můj
rozum posílá k výchově dítěte to, co potřebuji, co mi a jemu udělá
radost či to, co je důležité, abych podpořila jeho rozvoj. Život s Bohem
je obrovsky bohatý. A být mámou na dva mínus je dostačující… (psala
jedna blogerka).
(Chápu, že se někdo může rozhořčit nad
tím jednoduchým tvrzením na konci, ale ono tak jednoduché není. Za tím
se skrývá mnohem více. O tom někdy příště... :)
