Jen tak si krokuji kolem Trojičního
sloupu, rozhlížím se kolem dokola, posílám modlitbu, která stoupá jako
kadidlo. Obtočí se kolem zlatě natřené Nejsvětější Trojice a rozplyne
se. Věřím, že Pán o té modlitbě ví jak s ní naloží, to já uvidím časem…
V tyto okamžiky mám dojem, že jsem jako
pírko. Lehké. O ničem vesměs nepřemýšlím, jen se vznáším a dotýkám se
Boží blízkosti a krásy. I pírko je si ale vědomo, jak tvrdá je někdy
práce být tím lehkým pírkem, kterého nic netíží a jednoduše se s vánkem
vznese nahoru.
„Člověk by se měl na svět vždycky dívat
skrz paví pero,“ píše Harry Farra ve své knížce. V pavím peru je zkrátka
skrytá nádhera, to snad nikdo nepopře. Krása pavího pera se v nás
rozprostře ještě víc, když pero pozvedneme a natočíme proti světlu.
Žasnu nad tím, co jsem ještě neviděla. Připomíná mi to okamžiky, ve
kterých mám objevit něco lepšího, než se zabývat tím, jak tvrdnu nebo
trnu nad tím, co jsem ještě… a co s tím….nebo jak to nezvládám, když….
Paví pero umí hezky vyučovat k pozornosti, která „ukončuje boj o vlastní
já, nejde jí o ego a jeho potřeby nebo ublíženost – naopak je zaměřena
na svět a lidi takové, jací jsou.“ (H. Schlegel) Když to pírko fouknu ze
dlaně, nevím kam přesně poletí, ale i tak mě to zajímá. Upřu na něj tu
svoji chvilkovou pozornost a užívám si to.
Některé obrazy (a nejen to) života
pomáhají růstu vnitřního života a jeho směřování. Vím, že je bolestné
narážet sama na sebe, vnímat neuspokojitelné touhy i stesky po něčem…
Vím, také, že i toto vše může pomáhat k tomu, aby byl i takto osobní
vnitřní život přetvářen (nemluvím pořád).
Věřím, že sami to na sobě nějak poznáme.
Osobně pro mě o tom hodně mluví tato myšlenka holandské vzdělané
židovské ženy, která se dobrovolně přihlásila na práci v koncentračním
táboře: „Myšlenky na mně stále ještě visí jako příliš velké šaty, do
nichž teprve musím dorůst.“ (Etty Hillesum). I když se něco zdá, že
život nebo události nejdou tak, jak by si člověk představoval, je dobré
upřít pozornost na maličkosti, které mě dokážou přesvědčit o opaku.
Nezapomenout se taky zase podívat skrze paví pírko a neváhat vzlétnout.
Být pírkem zřejmě není možné ze dne na den, ale přece je to možné
(alespoň na chvíli).
