Rozjímání pod věží

Je to zvláštní místo. Když otevřu dveře, zahledím se z futer do místa, kde se tyčí střechy dvou nádherných domů, kam jsme zváni kdykoliv pobýt a být tam jako doma. Přijde mi to jako fascinující podívaná. Dříve dva oddělené světy, ač na sebe navazující, tu dlouhá desetiletí stojí vedle sebe. Na jedné straně tu stojí mohutná katedrála, týčící se svými věžemi, filiálami, k nebi, aby vzdala chválu Hospodinu. A na straně druhé bílá manýristická kaple, která láká upřít naše pohledy na tu „čistou“ bělost, jež může symbolizovat metafyzické hodnoty, které v životě barokního člověka hrály nepředstavitelně důležitou roli. Pod věží občas přemýšlím a rozjímám, někdy často, jindy letmo.

Je to vážně krásné místo. Proč o tom něco málo píšu. Jelikož ty dvě stavby mají přeci jen něco společné. Jednotné jádro. Gotická katedrála a gotické jádro manýristické kaple. I v našem lidském životě to tak může být. Uvnitř srdce se nachází jakási nenápadná duchovní jednota, která vyplouvá napovrch, když náš život odevzdáváme Pánu. Sami přicházíme na to, kolik Dobra nám Pán dal v určitých podobách a On nekončí. Snaží se, abychom s ním byli v jednotě, „chudí v duchu“. 

  „Nemáme-li do srdce vepsáno blahoslavenství chudých v duchu, nemůžeme být podle mého mínění ani tvůrci pokoje. Hned jsou z nás bojovníci, s něčím nesouhlasíme něco jiného zase příkře odmítáme. Když Ježíš blahoslaví chudí v duchu, chce po nás, abychom byli chudí, zatímco my chceme bojovat. Je to asi tím, že když je člověk stoupencem nebo přívržence nějakého směru, účastní se se svými spolubojovníky zápasu, který přináší výsledky.“* Já jsem se pod věží kolikrát v duchu hádala, proč mi Pán udělil tu cestu, kterou mám, to, co jsem nechtěla.. Chudá v duchu jsem tehdy rozhodně nebyla. Nyní vím, že to byla a je lekce mého života, na takové cestě se připodobnit Bohu, být součástí jeho jednoty. Nepopírám, že to není náročné, jelikož „být chudý v duchu“ vyvolává jakýsi vnitřní třes a mnohdy náš nesouhlas, protest.

Je to delší dobu, co jsem si uvědomila, že toto, co píše Marie Dominique Phillipe vnitřně sdílím: „Ježíš nám chce říci, že všechny naše podoby chudoby a všechny naše nedostatky mohou vést k dokonalé proměně naší duše a celého našeho života, neboť se z nich mohou stát nástroje Boží lásky.“* Na začátku toho našeho společného klopýtání stálo tušení, že to není jen tak, že v boží Naději bude umění vytrvat, ale zároveň to je brána, kterou skrze hledání vede cesta, kterou musíme jít dál. Mezitím jsme potkali nebo našli lidi, kteří nám dali napít. Změny přicházely pomalu, ale se samozřejmostí (ač je to troufalé psát). Šlo o to a jde – nepolevit v úsilí, být vytrvale štědrý a vědět, že překážky, poznávání věcí, skutečností a Boha na živo vedou k určitému cíli.

Připomnělo mi to příběh Muž, který sázel stromy, všechny zvýrazněná slova totiž v tom příběhu uslyšíte. Já bych i do toho krásného příběhu zasadila naše manželství. Jindy se příběhu podobá, příběh jde dobře dál, jindy stojí. V neděli si připomeneme naše další malé výročí.

*z knihy Marie Dominique Philippe - Blahoslavenství jako lék.

Dialog v mezičase

Na dětech člověk vidí, jak ten čas pozemsky plyne. Zřejmě plyne rychle, zdá se mi, že měním čísla oblečení často a když k tomu přidám i dovednosti, které se dítě učí, čas plyne podle mě rychle. Na druhou stranu je čas i „líný“, vleče se, když táhneme jisté skutečnosti života před sebou. U mě bych to v nečase asi pojmenovala skoro sysifovskou prácí (z mého nynějšího pohledu, který není tak ostrý), kterou mám někdy chuť z nepochopení, nedostatku dialogu, ukončit. A přitom mi zbývá pár (..), na druhou stranu ty důležité.

To je dialog, který závisí na schopnosti, snaze napojit svůj život na Boha a jistě mé schopnosti vnímat svět a toho druhého, se kterým prožívám největší blízkost, božíma očima. Jistě to není jednoduché, ale napadlo mě, že si někdy vůbec nerozumíme, motáme se v nějakém kruhu. Věřím, že si chceme pomoci, ale…Někdy nejsou podmínky (myslím naše dispozice, nastavení) k tomu, abychom se slyšeli. Když chceme dialog, musíme být dva, to je jasné. Jasné už ale není, že k dialogu vede jistá cesta, kterou je třeba si mnohdy předem promyslet a připravit. Prvně můžeme pamatovat na to, že: „Před požadavkem milovat je kladen požadavek naslouchat!“* Když naslouchám, poznávám. Kromě naslouchání, jako cestě k dialogu, je tu schopnost porozumět gestům, kterými také o sobě něco vypovídáme: „Někdy je potřeba rozluštit v těchto gestech, s jakou obtíží ten, který kdo je činí, hledá slova, která by vyjádřila, co má ve svém srdci.“*

K zamyšlení nad tímto podle mě složitým tématem, mi daly slova těch, které jsem potkala. Ač nemluvili přímo o nějakém dialogu, ale o mém „životním“ tématu, které před sebou valím již pět let. Když se denně dívám do kalendáře, vidím, jak čas ubíhá, je to někdy v tomto ohledu k pláči. V tom kalendáři máme také obrázky a pod nimi psáno boží slovo. Při pohledu a čtení božího slova vnímám, že se denní břímě jakoby pomalu rozplývá. Tíživá situace dostává podpěru. Boží slovo je mocné, pravdivé. „Boží slovo představuje takové bohatství, že ani nelze vše pojmout; ale právě proto, že je tak bohaté, může v něm každý nalézt právě to, co potřebuje.“* Skrze víru v Boží slovo, nejen to samozřejmě, bych ráda uskutečnila, že „u Boha není nic nemožné.“,, i když ten čas je neúprosný.

V jedné staré knížce (ležák, který měl být vyřazen), kterou mi jen tak daroval knihkupec, když jsem v tom knihkupectví hledala knížku pro svoji babičku vybírala k narozeninám, jsou vážně krásné povzbudivá slova. Knížka se jmenuje Mozaika života od Josefa Doubrava. Inu světlo na cestu po obrácení pár stran knihy: „Boží slovo je velmoc i pomoc. Pohnutka sobecká: pro odměnu. Pohnutka šlechetná: pro radost.“ Nechci si nic namlouvat, kdo ví jak to dopadne. Občas mi vyskočí myšlenka, kterou mi sdělila jedna zkušená žena: „J a proč se ovlivňujete těmito lidmi.“ Zkrátka mi chtěla říci, že je důležitější mít víru, nenechat se tolik zvyklat, protože On je cesta, pravda a život.

*(věty z knihy Manželství a eucharistie)

Na božích křídlech

Vlak právě odjíždí z nádraží. Za  malý okamžik se za okny kupé objeví pěkná krajina zalitá slunce, žluté a zelené pole, tu a tam je ještě vidět kvetoucí strom. Když se tak dívám, pomalu se mi klíží oči a po chvíli usínám. Nic konkrétního se  mi nezdá, ale mám pokojný pocit, že má hlava je lehčí, že jsem konečně nasedla na „boží křídla“ a ony mě vezou do míst, kde se starosti, tíha všedních dnů, stává jakýmsi zrnkem písku. Každý může kdykoliv nasednout na „boží křídla“ a nechat se unášet. Zdá se, že je to velmi prosté a jednoduché, ale přeci jen, tahle „skutečnost“ bývá velkou překážkou. Hlavně v naší mysli, kde se vytváří všelijaké představy i domněnky, které postupně naplňují srdce bolestí.

Sama  mohu o tom vyprávět. Nedávno na mě doléhaly tíhy dnů a znepokojení, ve mně ani kapka radosti, ale za to velká touha po ní, mi nedávala mnoho spát. Jistě každý zná tento verš z Bible: „A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Lk 11,9-10), i kvůli tomu jsem se nehodlala vzdát boje se svým trápením. Když hledáte, vytrváte, časem naleznete myšlenku (ne-li dříve samotné řešení), která povzbudí, což je na začátek velmi dobré. 

O životních tíhách které každodenně přichází do našich životů, píše velmi odvážně Salvador Canals, který komentoval myšlenky Josého María Escrivá de Balaguera: „…tyto lidské kříže, které tě ničí svou silou, neexistují ve tvém nadpřirozeném životě, jsou jen ve tvé představivosti. Tíha, kterou neseš na svých bedrech, je stejně tak obrovská, jako absurdní. Tíha, která je tvé představivosti jako hora, je ve skutečnosti zrnko písku…. Jen malý úkon víry a ony zmizí. Vidíš, jak málo stačí, aby ses jich zbavil?“  Jestliže se nad tím člověk hlouběji zamyslí, zjistí, že by měl opět to spojení s Bohem znovu upevnit, ještě více. Není to snadné, není to hned, nežijeme totiž na obláčku, ale v realitě. Věříme-li Pánu ještě více, nepřekvapí nás, že je to další zkouška v životě ve víře, neboť „Náš Pán ví dokonale, do jaké míry můžeš odolávat, a také dobře zná jako hrnčíř, potřebnou teplotu k tomu, aby jeho nádoby – vas electionis – měly pevnost a krásu, jaké potřebují.“ (Salvador Canals, Rozjímání o křesťanském životě)

  S vírou roste i pokora, s pokorou roste i poznání sebe sama, ve kterém uvidíš všechno co jsi… Bůh stále v lásce k nám, Lásku svou i na kříži nám dal, je to milost, kterou je denně si třeba připomínat, protože v ní je Naděje, která podněcuje důvěru a dává světlo na cestu. Láska boží jsou křídla, které ti pomohou kdykoliv vzlétnou, když jim řekneš své důvěrné ano. Někdy je třeba opustit, aby: „Člověk pochopil všechno - prostřednictvím toho, co nechal.“ Gilbert Keith Chesterton