Někdy se mi zdá, že v tomto měnícím se světě je až velmi snadné přeslechnout, vypustit, nepustit či ani nepřipustit si něco velmi důležité. Nějak jsem o tom zapřemýšlela, poté co jsem jedno zářijové nedělní odpoledne stála třičtvrtěhodinky a dívala se na divadlo pro děti. Hrála s pohádka Ze života hmyzu. Byla hrána jen dvěma herci. Několik opakujících se okamžiků této pohádky se mi nelíbilo. Zdálo se mi to doslova ujeté. Kolikrát jsem se dívala na hodinky, aby to skončilo. Ale moje dcerka (pětiletá) se bavila, když se na mě ohlédla, její tvář byla radostná. Říkala jsem si - jí se to líbí a mě nějak ne, co teď? Měla jsem dojem, že jí mám vysvětlit, co bylo blbě. Jenže jsem to nechala plavat. Nepřeháním to. Vrátila jsem se k tomu ale až za den a půl. Nějak mi to vrtalo hlavou.
Když jsem nadhodila toto téma, tak mi moje malá dcerka jasně a přímo vysvětlila obsah. Co si z toho vzala. Zírala jsem, jak to dokáže rozumně vysvětlit. Z toho, co mi řekla, jsem přestala mít pocit „ohrožení“ výchovy. Bylo to vážně krásně řečeno. Nemohla jsem nic namítat. Moje kapku neklidné srdce ztichlo a dostalo pokoje. Znovu jsem nabyla zkušenosti, že je dobré třeba ve výchově nechat vyjádřit vlastní individualitu i názor. Děti jsou našimi parťáci.
Jestliže se doma snažíme poctivě žít své hodnoty, myslím, že i ty děti to velmi silně vnímají a pak až dojde na lámání chleba, ví co je důležité. Je důležité dětem naslouchat, což je prý první povinností lásky. Ne na vše mám jako rodič ten nejlepší „patent“. Moudrost spočívá i v tom ustoupit i sestoupit z toho piedestalu a věřit, že v srdci každého z nás je ten nejlepší učitel. „Boží moudrost je lampa našich každodenních rozhodnutí.“ (Jan Pavel II.)
xs.jpg)