Plnosti

Z kraje jara jsou ty travnaté koberce ještě kapku mdlé, ale jakou radost způsobí, když se v tom koberci objeví něco barevného a vidíš to z dálky. Je to radost asi proto, že po delší zimě si s námi přestávají hrát na schovávanou ty krásy, co jsou ukryté v podzemí. Pak za několik dní, týdnů se ta schovaná krása rozbují do plnosti.  Rozhojní se barvy i vůně.. Někdy mě při takových vjeme napadají  určité myšlenky, které vychází z okamžiků vlastního života. Tuhle jsem se tiše radovala z fialek, které jsme o víkendu často obcházeli sem a tam. Ale mně to nedalo. Poklekla jsem k nim. Po roce cítila jejich vůni a obdivovala jejich fialovou barvu plnosti.

Věřím, že pro takové okamžiky máme více otevřené oči, abychom nasáli tu krásu božího stvoření. Poznávat, že mnohdy plnost vyvěrá i z naší schopnosti si všímat. Je to jakoby jednoduše dosáhnout plnosti, která nás dokáže chvíli sytit.

Pak jsou tu plnosti, které se týkají našeho srdce, které středobodem našeho života. Srdce se do své plnosti sytí chlebem života. Tento chléb v sobě skrývá tři, jistě ne-li víc,  hodnoty: „Láska, oběť, krása – nenahraditelná plnost.“ (M. Altrichter). Naše zkušenost života povídá i o tom, že to kolikrát s tím srdcem není tak jednoduché. Dosáhnout plnosti je mnohdy obtížnější. Vyrojí se překážky, které je třeba zdolat, obejít, ale směr je zkrátka jeden a ten samý. Do plnosti jako Boží služebníci rosteme a tím více, jsme-li „v srdci chudí a naplnitelní Bohem.“ (M. Altrichter).   S tím se mi spojilo to, že v plnosti se: „„Ježíš se nám daruje, abychom s ním mohli spojit každý okamžik své existence a abychom mohli z celého svého života učinit oběť Otci, a tedy skutečnost, která přesahuje hranice času a smrti.“ (L. Zani).

Krásy plnosti jara i srdce jsou stále před námi…

Země mlčenlivá, otevřená...

V potemnělém chrámě se rozezněly přenádherné varhany. Stala jsem přes hodinu součástí Ježíšovy křížové cesty. Improvizační melodie mě přesouvala do konkrétních okamžiků této cestě na smrt. Mnohokrát to ve mně „křičelo“ a já jsem v každém zastavení někde viděla sebe. Uvědomuji si, jako každý z nás, že On před velikonočními svátky a o velikonočních svátcích prožije všechno. Radost, děkování, strach, odevzdání, smíření, smrt, Vzkříšení. Každému okamžiku dá takovou důvěru skrze naději, že je to nakonec proměněno ve vítězství.

A co já? V mém životě tohle prožívám také, akorát v jiných obrazech. Ve svém strachu, nejistotě, usebranosti, ulítanosti, pýše… Člověk je kolikrát vlastmi silami, slovem, vnitřně přibit na kříž. Jde pak o to, jak s tím naložit. Když si uvědomím, že On je člověku tak blízko, nabízí se mu, podávám mu své ruce a vstávám. Je to Láska, která se nabízí a zároveň se celá dává. Je to Láska, která představuje plnost života.

Slyším melodii čtvrtého zastavení - Ježíš potkává matku a ve mně trne. Vnímám jemnost, ve které se uvolňuje tichý smutek, ale za několik okamžiků později pochopím, že je v tom velmi vnímatelná naděje, která přehlušuje vnější dojem. Dívám se na její zraněné oči hledící na jejího syna. V nich také zahlédnu její víru a odevzdanost Bohu. Tiše se dívá na syna a ráda by jej objala. Připomíná mi to, že je jako země, která „leží mlčenlivá, otevřená, bezbranná, vystavená na milost nebi. Přijímá z nebe žár s sluneční paprsky, déšť a rosu, ale přijímá i to, o nazýváme zúrodňováním, tedy hnůj a všechno, co do ní vhazujeme. A o se děje? Přináší nám plody…“ (J. Zielinski).

Toto zastavení mě oslovilo vnitřně nejvíce, protože i já jsem včera objala jednu kamarádku, které v to, co věřím, tehdy přišlo vymyšlené. Objala jsem ji, dala ji ze sebe najevo, že jsem s ní, i když to minule nepříjímala (protože…). Z radosti, naděje, jako ta země. Lidské srdce zraje pomalu a Boží milosrdenství je větší jako my... Obraz zastavení se mi o den později spojil s realitou. Dát v sázku vlastní srdce, abych mohla být blíž ostatním...