Máma - hrdina

Včera večer jsem se vrátila z malého rodného města zpět do „velkoměsta“. Bylo po 20:00 hodině a já s dcerou stála u tramvajové zastávky a čekala než přijede. Tramvaj přijela, my nasedly a jely jsme do cílové zastávky odkud to máme nejblíže domů. Dcera mezitím usnula, což je příhodné zrovna na nevhodném místě. Byla unavená z celého dne, odpoledne totiž nespala. Já s krosnou na zádech a brašnou přes rameno jsem dceru nesla v náručí z tramvaje směrem domů. „Náklad“ byl teda dost tíživý. Snažila jsem se jít jak nejdál to půjde.

V tu chvíli jsem si připadala jako ten hrdina či hrdinka. Ovšem nevím, zda v tom pozitivním nebo negativním slova smyslu. Spíše jsem s myšlenkami končila na té druhé úrovni. Tížilo mě svědomí, zda ji netrápím, když se snažím mít to Dobro na vysokém stupínku a ona to se mou musí vydržet. Co tím míním? Máma si hraje na hrdinku, když je činorodá…

Občas mám výčitky, že ji působím bolest. Poté hledám odpovědi na mé vnitřní otázky, zda tomu tak může být. Výchova dětí je náročná a dneska si více než kdy jindy uvědomujeme, vlivem vzdělání a informací, ty chyby, které je možné udělat a jenž následně mohou způsobit v pozdějším věku dítěti problémy.

 Třepat se před tlakem, který je v životě běžný, není neustále možné. Možné je ho přijmout  a pracovat s ním. Zkoušky a bolest v nás budují charakter. Bolest může být darem. Vím, že dospělí a děti mají svůj práh bolesti. Sebe beru jako rodiče a proto bych již mohla vědět, že: Bolest může být darem, pokud jako rodič znám rozdíl mezi bolestí a ubližováním. Pokud si osvojím tyto pojmy v praxi, u svého dítěte vybuduji hranice, které jsou potřebné k tomu, aby u dítěte budovaly charakter.

Každý rodič ví, že výchova dětí je náročná. Společně s výchovou dítěte zároveň roste i empatie samotného rodiče a nejen to. Vynořuje se spousta otázek, které si klademe hlavně ve chvíli, když máme výchovně jednat. Otázka bolesti k výchově patří. Zvládnutá bolest po výchovné stránce vede dítě ke zralosti a také k přijímání za sebe a své jednání odpovědnost (dle věku). „V každém věku se dítě učí přijímat odpovědnost za svou vlastní úlohu při uspokojování potřeb“ píše se v pěkné knize Hranice a děti. V čem spočívá to hrdinství rodičů je právě v tom - pomáhat dítěti pochopit, že musí postupně přebírat odpovědnost za své problémy. Je to hrdinství které umožňuje dětem přijímat odpovědnost za aspekty životy, kterým podle Bible můžeme říkat tzv. poklady (hodnotné věci). Součástí pokladu je i náš charakter – umět milovat, pracovat, sloužit.

Věřím, že tohle nepatří jen k výchově dětí, ale i k výchově nás samotných rodičů. Velmi mě zaujala věta z knihy Hranice a děti: „Bůh nás nevysvobozuje z našich zápasů a bolestí, když se učíme kázni a vytrvalostoti. Ve skutečnosti ty, které miluje, přísně vychovává, tak jako otec přísně vychovává své děti (Žd 12,5-10). Také říká, že nepodrobovat své dítě kázni je skutkem nenávisti, a nikoli lásky (Př 13,24)“. Pro mě z toho plyne, že nemusím mít v hlavě mnoho výčitek, mám zhodnotit situaci a rozhodnout se. Moje dcera je pro mě velká radost, vždy ji pomůžu, ale vím, že je dobré stanovit hranice, aby ona sama dovedla později řešit problémy.

Nemyslím to, když se vrátím k začátku myšlenky, kdy jsme se později vrátily z vlakového nádraží domů a já i nesla v náručí, ve své bolesti. Tahle situace mě spíše dovedla přemýšlet jak to v životě s výchovou a bolestí je…

Vést se

Občas uvažuji nad tím co konám, zda to, co dělám, má smysl. Vynoří se mi mnoho myšlenek a nejtěžší je si v nich zase udělat pořádek, který mi dopřeje toho, aby byla mysl opět klidná a na takové otázky vyvěrající z mých myšlenek bych našla odpovídající odpověď.

Je těžké vést lidi k tomu, k čemu si myslím, že je dobré a člověka rozvíjí, zbavuje jeho sobectví které se zdá, že je mu přirozeně vlastní. Co je dobré? Věřím, že dobré je jistě být takovou osobností, která umí pomáhat, je snaživá, umí přelézt překážku se ctí na hrudi, osobnost, která se usmívá se snaží usmát, i když ona nebo jiný prožívá těžkosti a dát mu tím úsměvem paprsek do duše a prosvětlit alespoň trochu den Zkrátka a dobře, je dobré, když se člověk snaží být lepším pro druhé. Jen tak omezuje své sobectví, které je zhoubou rozvoje lidství.

Lidství je založeno na štěstí. Být šťastný a o štěstí usilovat a jít si za ním. Není to ale štěstí rovnající se spokojenosti. Jsem spokojený sám ze sebou, nikomu neškodím, umí se radovat, jsem materiálně zabezpečen a to je také velké štěstí…  Bohužel, tohle „štěstí“ je omezeno jakousi mou ohrádkou, za kterou se nedívám. Tohle „mé štěstí se jmenuje spokojenost.

Pravé štěstí je spojeno se širšími souvislostmi, které nejsou ovlivňovány mými definicemi a představami!

Až opustím své představy o štěstí, které jsou křehké, snadno potopitelné, teprve se vydám do neprobádaných hlubin, které mi budou odkrývat pravou podstatu štěstí, která je na nás zcela nezávislá.

Je těžké se za takovým štěstím vydat. Pokud jsme ovlivněni mnoha silnými vlivy, které  udupávají pravou podstatu a pochopení cesty za štěstím. Je těžké takové štěstí pochopit.

P. Josef Mixa říká: „Je to jako  kdyby člověk chtěl uprostřed velkoměsta sledovat v noci hvězdy na obloze. Jsou tam, ale pro záplavu pouličních světel je neuvidí.“  

On také říká další trefnou myšlenku týkající se překážky cesty za pravou podstatou štěstí: „Jak může člověk, který propadl způsobu myšlení a žití technického světa 21. století, pochopit tak riskantní zasazení se o službu druhému…“  

Kdo ale uslyší pozvání na touto cestu a vydá se na ni, vnoří se do hlubin, kde se mi bude odkrývat pravá podstata štěstí, smysl lidství.

Lord Baden-Powell tu podstatu lidství a tedy cestu za štěstím shrnul do pár slov, které jsou nám zcela pochopitelné: „Potlačení našeho já, rozvíjení lásky k bližnímu služba druhým dokonale mění lidské srdce, dělají z člověka jinou bytost. Přestává se potom ptá. „Co dostanu?“ ale ptá se:. „Co mohu v životě dát druhým?“

Štěstí je odvaha, je to opustit zajištěnost a dát se s odvahou do náruče Tajemství. Nejde to hned, snadno, je k tomu třeba „pečlivé vedení lodi“ píše ve své knize lord Robert Baden-Powell.

Cesta za štěstím je občas trnitá (nedaří se nám, kritika, neúspěch, smutek….), ale to k cestě patří. Jen cesta bez překážek je přece podivná. Je skautům  vlastní na cestě za štěstím, aby „posláni na tento svět zázraků a  krásy se zvláštní schopností oceniti je a vážiti si jich, v mnohých případech i s možností přičiniti se rukou svou k rozmnožení jich a se způsobilostí pomáhati jiným, místo abychom je překonávali a tím vším se radovali ze života, to jest — b y l i  šťastni.“ Píše lord Robert Baden-Powell.  Za tím Štěstím je třeba se vydat. Poznat jej blíže.
 Směřuje-li má cesta z Štěstím, jdu dobře. Prokazatelně je to v mém životě vidět.

Lednové otazníky

Na prahu roku. Přede mnou leží otazníky. Co náš čeká? Stejně se nedozvím, i tak dobře jsem si schopna do jisté míry říct. Co mě ale pálí, jsou otázky. Někdy jsou svíravé a hledat na ně odpověď je jako házení hrachu na stěnu, jindy jsou takové… že hledat na ně odpověď vede k nepokoji mého nitra.Co mi kapku pomáhá je zvednout hlavu v pravý okamžik, tak snáze najdu nebo nenajdu takovou odpověď, jakou potřebuji. Nedávno mě přepadly ty mé chmury z určitého důvodu a byla jsem vnitru dosti neklidná. Bohužel se na takové chmury odpověď nesnadno hledá, jelikož na to odpověď ani není, v tom je ten vtip. I přesto jsem dostala takovou odpověď, jen co jsem zvedla hlavu výš při mytí země. Na stěně visel nový kalendář s trefnou myšlenkou a tak jsem se kapku uklidnila. Další odpověď přišla, když jsem otevřela krásnou knížku, myšlenky v ní mě uzemnily. Duch svatý má velkou moc… I přesto ta odpověď byla nijaká, možná odpověď ještě přijde…

Každý z násmá uvnitř sebe nějaký otazník, strach, nejistotu. Myslím, že je to přirozené. Přirozené to již není tehdy, začne-li to být chorobné.

Možná na prahu roku se nás ty naše otazníky dotýkají čím více, ale vím, že by mě to nemělo znepokojovat. Křesťanská Naděje mluví o něčem jiném. Ukotvit svůj život v Bohu.

A pokud ve mně vyvstane nejistota, nepokoj. Musím se ptát jinak. Nikoliv proč?, ale jak?, k čemu?. Ty mé neviditelné otazníky začnou dostávat jakoby viditelnější tvar. Usilovat o lepší rozhledy můžeme jen my s boží pomocí.

Pravidla i nepravidla otázek a otazníků

V okamžiku, kdy na nás dolehne zkouška, se vynoří tisíce otázek: Proč? Co jsem…? Kde jsem…?

Zkoušku musíme přijmout a vydat se po cestě přijetí.

Je lepší prohrát malou bitvu, abych mohl vyhrát válku.

Jakmile pochopíme, k čemu jsme voláni, objevíme v sobě novou sílu, která nám pomůže zkoušku překonat a proměnit ji v pozitivní.

Ne na všechny otázky, které jsou oprávněné, se musí najít jasná odpověď. Pozor na uveznění se v kolotoči.

Všechno vědět a všechno chápat z našeho lidského hlediska nás nespasí.

Hledat pravý důvod tázání.

Skutečnými otázkami v našem životě jsou jen ty, které nás při hledání odpovědi přivedou k osobnímu obrácení, k růstu v lásce.

A nakonec je tu osobní tip na neustálý neklid, ale vím sama, že je to mnohdy těžké.

Nežádejme definitivní odpovědi ani odpovědi s obecnou a dlouhodobou platností, ale smiřme se s tím, že se nám dostane světla „aspoň pro dnešní den“ (refrén básně sv. Terezie z Lisieux)

(z knihy Cesta důvěry a lásky, Jacquess Philippe)

Přijetí cesty "přijetí" je prospěšné a člověku bude docházet to, co prožívá.