Cesta do Nazareta

Přílivem těžkostí nebo těžkých úkolů se v nás, alespoň trochu chvěje otázka – kam nás Bůh vede. Rádi bychom toto tajemství poodkryli, ptáme se Boha a víceméně v takovém okamžiku mlčí. Jistě by nerad, abychom tím ospravedlnili naše domněnky, o tom víra není. Je to pro nás tajemství, kterému se máme snažit spíše porozumět. Tak jsem to během několika let manželství pochopila. Není a nebylo to pro mě jednoduché přemýšlení, stálo mnoho slz, až jsem přišla na to, že smyslem naší cesty je třeba „cesta do Nazareta“. Tam, kde vyrůstá Ježíš s svou rodinou. Jsou cesty a místa, kam se rádi vracíme. Jsou to místa i cesty, kde jsme někoho potkali, něco zajímavého zažili, co nás nabylo, povzbudilo. Jenže se pak stejně vrátíme zpět, tam, kde přítomně přebýváme, zažíváme pouze tu naši každodennost.

Je to každodennost, která je radostná a mnohdy až bolestná. Každodennost je výjimečná tím, že se zde lze setkat či setkávat s Bohem. V prostotě, kde naše srdce spíše přebývá v tichu, se nám ukazuje jeho pravá tvář. Taková je i cesta do Nazareta a život v Nazaretě.

Život Krista, Marie a Josefa probíhal velmi prostě, skromně a přece otevřeně. Jejich vzájemná Láska se odrážela v jejich činnosti, zapojení do tamější společnosti a hlavně v tom, že milovali Boha, kterého nosili ve skrytosti srdce. V Nazaretě se jakoby zastavil čas, vše plyne třicet let stejně.

I já mám dojem, že se nám v tom našem manželství, již téměř třetím rokem, zastavil čas a způsob našeho žití radikálně nahlodává každodennost. Naděje otupována obyčejností, cesta nikde nesměřuje a dobrá zpráva, v co doufáme, se jen velmi zřídka přihlásí o slovo. Je to náročné, nic si nalhávat nebudu.

Na druhou stranu nás ta cesta do Nazareta očišťuje i posvěcuje. Je asi neskutečné toto napsat, ale nevím jak lépe bych to vystihla. I přes tu šeď, naším životem nenápadně prostupuje světlo Neviditelného a to je ono. Na cestě do Nazareta potkáte ty správné lidi, poznáte jejich srdce a také přehodnotíte vztahy i vaše nitro. Láska manželská se buď upevní nebo skončí, v horších případech. Vnímám, že nám se stal opak. „Láska je totiž sjednocením nestejného ba protikladného“, píše ve své knize Žít s tajemstvím, Tomáš Halík. Nám cesta do Nazareta zřejmě pomohla a ještě pomáhá, cesta nekončí. Přijde totiž den, kdy zase budeme muset vyjít na cestu a to, co jsme načerpali v „Nazaretě“ využijeme, vzpomeneme a poděkujeme. Je to především Boží Láska, která nás tolik miluje, že na to zapomenout nelze, lze je děkovat a děkovat. "Přijde totiž čas, kdy budeme muset přijmout, že se jakoby zmenšujeme. „On musí růst, já se však umenšit (Jan 3,30). Součástí života v Nazaretě je oproštění: přijímat svůj život, jako Boží dar a milovat jej, učinit z něj oběť…“ (úryvek z knihy Evangelium podle Marie).

Idealistický optimista, nějaká chyba?

Mou nedokonalostí je, že jsem také idealista. Píšu také, neboť vím, že nejsem jen idealista. Idealista ve mně vyplouvá napovrch, když věci nejdou tak dobře, situace a okolnosti se jeví spíše negativně. Jsem ten, jenž sní o přiměřené dokonalosti a pozitivitě, kterou chce ty negativní věci, okolnosti, změnit k lepšímu. Čtete-li mezi řádky pochopíte, že píšu o svém paradoxu. Je na tom něco tak špatného být idealistou?

Spíše ne, ale z hlediska psychiky spíše ano. Pokud je těch těžkostí více nebo pokud se častěji hromadí, je zřejmé, že idealista začíná být frustrovaný nebo zarmoucený. Hledá svůj ideál a neví, jak jej naplnit.
Pokud jsem ke všemu i optimista, je to taková nálož pozitivity, že mě může pod neustálým tlakem „usmrtit“, anebo existuje druhá možnost – tu pozitivitu posílat dál do světa.

Jsem ráda, že mám kolem sebe prostor, kde si můžu tu svou „nedokonalost“, troufám si říci, přiměřeně realizovat. Jako bumerang se mi vrací poznání, že i ta má vědomá nedokonalost, je potřebná. Samozřejmě, všichni jsme potřební.

Idealistický optimista věří, že i ta poslední bez/nadějná kapka v moři oceánu, má své místo, svůj smysl a hlavně – může určitým způsobem pomoci. Lidé si přesně nedokážou vybavit, představit, jak široké a hluboké je moře nebo oceán, a tak si i optimistický idealista nedokáže představit, že by tím svým „nesmyslem“ (ideálem, vymýšlení způsobů řešení…), nedokázal pomoci či zvrátit situaci v lepší.

Pro někoho se tahle vlastnost může jevit spíše ve špatném světle a měl by mnoho připomínek, že opak může být mnohem lepší. Já se snažím uvěřit, že to co dělám, ač se to nemusí mnohým líbit, může být dobré a prospěšné. Mým štěstím je, že věřím v milosrdného Boha. Milosrdný Bůh doplní mou snahu, moje úsilí, které potřebuji a nemám jej, aby věci a situace, do kterých se zapojím, byly ještě lepší a plnohodnotnější. Naučila jsem se hledat Naději, tohle je pro optimistického idealistu, jako by našel poklad.

Právě svou Nadějí, mohu zvát Boha do mého srdce. Svatý Augustin prohlásil: „Kde je ve mně místo, kam tě mohu pozvat, můj Bože?“ Věřím, že odpověď zní: Je to tvá naděje. (z knihy Žít s tajemstvím)  

Naděje není sestra optimismu a ani ideálu. Mít naději je vytrvat. Mít Naději je proměnit na konci tu idealistickou iluzi ve skutečnost. Troufale tu vyřknu otázku: Kde nejsou ideály, co tam pokvete? Ani nechci znát odpověď, ale spíše to uchovávat v srdci a přemýšlet.

Díky Bože, že jsi mi tuto vlastnost dal, už trochu vím, jak s ní mám zacházet.

Hospodine, mé srdce se nevypíná,

nevyvyšují se mé oči,

neženu se za velikými věcmi,

pro mě nedostižnými.

Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši

jako dítě na matčině klíně; jako dítě,

tak je má duše ve mně.

Doufej, Izraeli, v Hospodina,

nyní i navěky.

Žl 131,1-2