Pod štítem

Poslední den v roce.  Říká mi to, že mám napsat poslední list do naší oddílové kroniky roku 2015.  Už jsem to v menší měřítku provedla a zde mám prostor pro ještě jiné srovnání myšlenek, dojmů... Dělám to proto, abychom to, co děláme, uchovávali v paměti, neboť to, co děláme, si zaslouží uchovat, aby další generaci mohly číst o našich skutcích, které jsou výjimečné. Výjimečnosti našich skutků dodává například naše bezprostřední dobrovolnost a cesta za Dobrem, které chceme ukazovat a předávat druhým.  Když jsem se znovu podívala na poslední stranu kalendáře pro tento týden, tak výrok, který tam je napsán, mi zapadá do myšlenek, které zde rozepisuji: „Život jsme dostali darem proto, abychom se i my mohli stát darem pro druhé.“  I celoroční život a celá skautská výchova směřuje právě k tomuto výroku. Snažíme se vychovávat, aby z dětí a mladých lidí nebyli sobečtí lidé, aby nespatřovali život jen v materiální stránce a pohodlí, aby zkrátka ten život stál za něco víc. Vychováváme děti a mladé pomocí skautských ideálů, které ukazují, jak být správným a dobrým člověkem, jenž se nebojí podat pomocnou ruku, sám něco vytvořit, pečovat o druhé, učit se naslouchat, být členem skupiny, umět spolupracovat, komunikovat…. A mnohem a mnohem víc a to je přece skvělé. Neznám nic, kde by se takto dobře a všestranně děti rozvíjely a čas jim někdo zcela dobrovolně, intenzivně a rád věnoval. Mám otevřené oči, vidím to, co jiní zatím nevidí anebo vidět ani nechtějí.  Mnozí také říkají, že skaut je náročný. Ovšem, není náhodou život sám o sobě náročný či náročnější? Na skauting tak nazírat nelze, protože s uvědoměním si, že skautská výchova je výchovou pro život, se náš pohled musí změnit. Nevychováme lidi, kteří se jen chlubí, co dokáže jejich hlas, nohy… Vychováváme lidi, se kterými se bude dát žít (např. v manželství), kteří ochotně pod štítem dobrých hodnot povedou ostatní, ukážou jim dobrou cestu a mnozí se stanou vzorem…

 "... proto hned v úvodě své rozpravy zdůrazňuji, že skautování jest výchovný systém, výchovu a výuku rodinnou i školní doplňující, a to systém jak bohatý prostředky výchovnými, tak šťastně a důmyslně propracovaný a v četných zemích kulturních již šťastně rozvinutý." Píše ve své knize Význam skautování z roku 1913 Franišek Čáda.

Věřím, že výsledky skautské výchovy jsou v mnohém znát a pokud ne, dozrávají časem. Já osobně poslední dobou velmi vnímám, jak naše skautky začínají dospívat. V mnohém dovedou překvapit, a když je poslouchám o tom, kde samy nabídly skautskou pomoc, tak je to pro mě nádherný důkaz, že skautská výchova má opravdu dobré působení na výchovu mladých lidí. Stačí jim dát prostor.

 "Skauting není nějaká nová cesta výchovy tělesné, ani není to jakýsi pokus  o reformu v té neb oné stránce, nýbrž jest to určitá výchovná soustava, jest to zároveň výchovná instituce, a tam, kde náležitě rozkvetl, jest to i výchovná  orgganizace..." (z knihy Význam skautování 1913, František Čáda)

Výchova patří k nejdůležitějším věcem na světě. Je zvláštní to takto pojmenovat, jako kdyby na výchově vše záleželo. Zamysleme se.... Záleží. I František Čáda si toho byl vědom, jako mnoho dalších. "Výchovu nesmíme pojímati úzkoprse , jakobychom jen my, dospělí, nebo dokonce jen my, vychovatelé, učitelé apod. vychovávali děti, není tomu tak: výchova není nikdy hotova, my všichni napořád vychováváme se navzájem, vychováváme jiné a jsme vychováváni - buď dobře nebo špatně." Na výchově záleží, už jen proto, že máme zájem, aby z dětí, mládeže, vyrostli dobří... lidé. Jenže nic nejde jen tak samo a jen tak jednostranně...

Letošní rok byl víceméně u nás v oddíle různorodý. Bylo nás málo a měli jsme problémy s účastí na výpravách, oddílovkách. Za to tábor byl moc krásný, i když komorní. Pak přišel krásný úspěch ve Svojsíkově závodě družiny Svišťů. Probojovali se do celostátního kola. Zažili a prožili jsme mnoho krásných chvil i napříč smutky, které nás poslední dobou více postihovaly. Jako vedoucí, bych to smutky nazvala. Jsou to ty špatné docházky, neomluvy, nesplněné úkoly, lennost, výmluvy… Jenže kdybych skauting a náš oddíl hodnotila jen tím, co špatného se stalo, nemohla bych říci, jak skvělá je skautská výchova!

Ač si to někteří z nás neradi přiznáváme, tak problémy i kříže, které nás přirozeně postihují, znamenají pro nás něco důležitého. Jestliže je přijmeme a poté se jim postavíme, věřme nebo ne, naučí nás mnohé věci a dokonce se nám podaří najít s nimi i řešení. Proto i to těžké nelze odstřihnout a říci, že už bude bez toho vyhráno. Skaut je „bojovník“, průzkumník… Jeho život je jiný, než člověka, který neprožívá skautské a ani jiné dobrodružství, které se snaží pomáhat lidem za každých okolností.

Snad rok 2016 bude v mnohém lepší. Musíme se ale o to snažit.  Pod štítem Dobra mějme naše úmysly po celý rok...

Píseň vánoční

Na horama vyšla hvězda, která nikdy nesvítila, cože je to za znamení, cože je to za novina..." zní v jedné krásné písni od Hany a Petra Ulrychových. Jestliže se pozastavíme nad slovy, jaká nikdy nesvítila, tak nás to musí trknout. Musí se v nás probudit zvědavost, která se ptá, cože je to za hvězdu? Je to hvězda opravdu
tak neobyčejná, tak krásná anebo je nám to jedno?

Každému z nás Bůh (pro někoho neexistující) vložil do srdce něco, co nám dovolí pochybovat, ptát se, hledat něco vyššího, co nás přesahuje.... Jistě to zažil každý z nás za život. A jen málokomu se povede dát onomu tajemnému hledání, pochybování vyšší smysl, aby vyrostl, otevřel oči a díval se na svět ne světskýma, ale božíma očima. Dát prostor Bohu dokáže jen ten, který otevře srdce. Zjistí, že Bůh existuje a je tu pro každého z nás.

V těchto dnech více než kdy jindy upíráme zrak k jesličkám, kde se pro mnohé narodil Spasitel světa a pro mnohé, kteří mají zavřené srdce a nechtějí si to přiznat, se narodilo jen dítě, o jehož životním příběhu vypráví
jedna bájná kniha jménem Bible.
Malé boží dítě, Ježíš Kristus, narozené v jesličkách má pro všechny poselství: "On se stal pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby." (srov. Kr 8,9) jestliže toto poselství, které nám stále vypravují krásné hvězdy na nebi, přijememe, otevřeme mu své srdce, po kterém on jedině touží, nic jiného nám nebere, jen žehná, začnou se dít nádherné věci...

Naše těžká doba, kde peníze, hromadění majetku, nedostatek práce kazí vztahy, rozděluje rodiny, je tu stále Někdo, kdo nás má rád a je tu pro každého z nás. Má pro nás jiné poselství, které není z tohoto světa a proto neuslyšíme, kolik má pro nás čeho hmotného, ale jeho poselství tkví v tom, že posiluje naše srdce, abycom byli vnímaví pro druhé, učili se naslouchat, posiluje ducha, abychom měli sílu bojovat prostřednictvím Dobra, těší naše zoufaství a beznaděj...

Já stále věřím a nemyslím si, že je to naivní. Možná jsou to silná slova, pro nevěřící lidi, moje zkušenost je jiná

Radostné a požehanané svátky, ať jsou naplněné milostí a Nadějí...

… to jest karakterní žena!

 Je to výzva, moje skautská výzva, ale i uvědomnění, kde byly a kde jsme dnes a ne jen jako skautky, ale i ženy. Občas si říkám, že je to ode mne troufalé, psát... Na druhou stranu připomínat a klidně si sáhnout do milé minulosti nemusí být naškodu, spíše je to k poučení a o tom ta historie také je...

...to jest karakterní žena!

Příspěvek ke sto letům dívčího skautingu

Těmito slovy ukončila svůj úvodník k Významu skautské výchovy pro život ženin v knize Příručka dívčího skautingu Bronislava Herbenová. Dnešní nelehká společenská situace nesoucí na svých bedrech pluralitní názory, by nás skauty měla tím spíše vybízet, zamýšlet se nad svými životy a vytvořit si svůj vlastní zdravý názor a rovněž hledat své místo ve světě.

Zdá se, že nynější postpostmoderní člověk dávno kapituloval na úsilí, které potřebuje vyvinout, aby nekonzumoval jen to, co mu nabízí svět. Pokud se zaměříme přímo na roli ženy, je zřejmé, že to platí. Je tolik nešťastných žen, které svou ženskou roli berou za břemeno, se kterým ve svém nitru nesouhlasí a snaží se svou vizáží i chováním přizpůsobit mužům. Existuje také tolik žen, které místo aby se staly vlastními originály, kopírují vzory, které vidí v mediích, čtou o nich v ženských časopisech a unášejí se pouze na vlně světa módy a honby za kariérou. Troufám si říci, že 21. století je pro dnešní ženy krizí vlastní identity. Žena dneška už nemusí usilovat o emancipaci, protože nám ji vybojovaly ženy v předminulém století. O co ale dnešní žena může usilovat, je charakter, který ženu rozhodně ženou dělá a také brát svou roli ženy vážně a uvádět ji neustále do života. Skautská výchova je jednou, z dobrých možností, jak vychovat charakterní ženu. Dívčí skauting od počátku svého vzniku kladl důraz na výchovu tradičního a správného obrazu ženy ve společnosti.

 I když se názory na programový obsah dívčího skautingu lišily, jejich tvůrkyně a spoluzakladatelky měly i napříč obsahového nesouhlasu myšlenku společnou – vychovat charakterní ženu. Myšlenkový odkaz zakladatelek je stále platný i dnes. Možná si ani neuvědomujeme, jak velkou má hodnotu. Vychovávat charakter je důležité. Jen dobrý charakter může uzdravit společnost.

Dívčí skautská výchova usilovala ve svých počátcích o vychování ženy, která přijme svou životní roli a bude ji uvádět do života, bude umět reagovat na potřeby svých bližních a okolí tím, co se ve skautingu naučila. Takovou teorii měla na mysli průkopnice dívčího skautingu Popelka Biliánová, která ve své knize O dívčím skautingu z roku 1914 píše: „A tak vzniká dívčí skauting z kulturní potřeby dneška a způsobem smavým a zábavným podává dívce to, oč ji připravují – školy a boj za život…“

Dívčí skauting měl mít v prvotní fázi svého vzniku něco specifického, co by pomohlo vychovávat ženu ke své životní roli – být manželkou a matkou. Ve svém díle O dívčím skautingu razila názor, že skautování je v české společnosti spjato  s jednostrannou představou – tábořením pod širým nebem ve stanech – a nikoliv už s tím  nejcennějším, a to ve výchovném jádře, které ...zušlechťujíc působiti má na duši mládeže, a to nejen hochů, nýbrž i dívek. Skauting určen jest všem vrstvám lidské společnosti, kdekolvěk bydlícím, ale vzhledem k  pobytu v přírodě nejžádoucnější jest obyvatelům velkých měst  a továrenským střediskům.“ V jedné z kapitol své knihy rozebírá rozdíly mezi hochy a dívkami. Zde se odvolává na racionální fakt, že dívčí skauting vyžaduje zcela jinou náplň. Bohužel tím myslela, aby dívky skautky sice byly vedeny k lásce k přírodě, ale aby byly hlavě vychovávány prostřednictvím morálního výchovného prvku skautingu pro jejich budoucí roli – matky, manželky. Ona sama tyto tradiční ženské role svědomitě vykonávala. Divočina v ní popouzela přirozený mateřský strach o dívky. Všude číhalo nebezpečí, a proto jejím zájmem bylo dívkám ukázat něco nového ve stanovených hranicích bezpečnosti z její zkušenosti. Často jí to bylo ale vyčítáno, hlavně ze strany PhDr. Anny Berkovcové, která měla zcela jinou představu – zkrátka co je dobré pro hochy, může být dobré i pro dívky. Proto vedlo její pojetí skautingu k nepochopení u samotného zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka. První číslo časopisu Junák z roku 1915 ve spolkových zprávách ze schůze na přednášce v městském fysikátě s názvem Skautská výchova dívčí psalo, co je cílem skautské dívčí výchovy: „Cílem dívčího skautství má býti povznesení fysických i morálních sil české ženy prostředky příbuznými skautingu chlapeckému. Zejména jest to: co nejčastější pohyb v přírodě, turistika  a s tím spojená cvičená orientační, pozorování přírody pěstování květin apod., táboření v příhodném okolí, péče o děti, jejich výživa, choroby, ošetřování nemocných…“ Na úryvku si můžeme povšimnout, že je to okamžik, kdy byla myšlenková náplň dívčího skautingu Popelky Biliánové z velké části odmítnuta.

Delší dobu se ve spolku debatovalo, co je dívčí skauting a co může přijmout, čím jej nutně rozšířit a odlišit od chlapeckého. Jestliže budeme studovat dobové prameny zjistíme, že se dívčí skauting nikdy nepodařilo výrazně odlišit od chlapeckého, i přesto, že se v něm snažilo pěstovat typických ženských činností, jako bylo ošetřování nemocných, vaření… To, co ale dívčí skauting dělalo dívčím, byl důraz na genderové role, které se ještě v době založení skautingu nemísily jako dnes.

Smyslem dívčího skautingu bylo tedy vychovat morální ženu, která bude připravena pomáhat tam, kde je třeba dle svých sil a schopností. Popelka Biliánová měla spíše na mysli takový dívčí skauting, který by zejména podporoval „cvičení se v pracích hospodyňských“. Ženy kolem Anny Berkovcové spíše podporovaly obsahovou část věnující se táboření, poznávání přírodě. Přesto, že se v pojetí počátků dívčího skautingu střetly nakonec dva odlišné pohledy na program, s jádrem výchovy se obě strany shodovaly. V roce 1922 Bronislava Herbenová napsala v článku Význam skautské výchovy pro život ženin, že „…pospolitý sesterský život s družkami naučí životu mladou dívku přemáhati vlastní často sobecké sklony a návyky, vštípí ji kázeň společnou i vnitřní, tj. vede ji k sebevýchově.“ Svým textem zdůraznila výhody skautské výchovy žen a podpořila názor, že se české skautky nebály dobrovolných obětí, cítily jak důležitou kolektivní individuálitu, tak i kolektivní identitu. Od užívání skautské praxe i ideologie si našly cestu ke svým potřebám, které se snažily vykonávat ženským způsobem. Tak žena neztrácela něco výjimečného, co jí bylo od přírody dáno. Naopak se naučila být pokorná k sobě samé, ale i k vlasti a spolupráci s muži. Samotné zakladatelky vždy nabádaly, aby se české skautky stávaly díky metodám, programu, výchově uvědomělé a rozumné ženy.

Bronislava Herbenová, předsedkyně Ženského odboru spolku Junák – Český Skaut, si byla naprosto jistá k čemu má dívka ve skautingu dospět. V knize Příručka dívčího skautingu z roku 1922 napsala, „Aby z junačky vyrostla zdravá silná matka, zachovatelka a vychovatelka národa, moudrá hospodyně a dobrá uvědomělá občanka, tj. karakterní žena, která bude-li profesorkou, doktorkou, obchodnicí, řemeslnicí atd., neboť je od dětství zvyklá být připravena, t.j. konati čestně svou povinnost a žít nesobecky pro dobro spoluobčanů.“

21. století potřebuje více než kdy jindy mnoho charakterních žen, které by společnosti uměly předat jednak své ženství a pomáhaly plnit svou životní roli. V každé roli se odrážejí jedinečné vlastnosti a schopnosti člověka, nelze je zaměnit. Z každé společenské role vyplývají specifické povinnosti, ale i výsady. Dřívější společnost byla více harmoničtější než ta dnešní, protože vlivem výchovy k životní roli docházelo k vytvoření určitých kulturních vzorců chování, které usnadňovaly člověku každodenní orientaci ve svém životě.

(foto z http://stoleti-skautek.tumblr.com)

Poslání lesoškoláka

Být lesoškolákem, co je to? Je to další cesta, na které se skaut zdokonaluje a neustále roste. Lesní škola navádí na další cestu. Nevíme sice, co nás na ni potká, ale jako skaut mám být připraven. Skautská myšlenka, praxe… nás k tomu rozhodně vede. Být či stát se lesoškolákem je být opravdovým skautem, bránit hnutí před tím, co skautské není a být odpovědný. Lesoškolák vede hnutí ze svého vnitřku, z přesvědčení….

Tato slova zazněla při jedné přednášce na letním běhu Jesenické lesní školy od bratra Sira. Velmi starý skaut, ale neuvěřitelně mu to pálí a ví, o čem mluví. K jeho životní zkušenosti se přidala i moudrost, kterou má ostatním, co říci. Takový má být život lesoškoláka. Abych to uvedla na rovinu. Letošní léto jsem byla na letním táboře pro vedoucí, kteří se chtějí dále vzdělávat a hledat cestu pro ostatní. A když budu ještě přesnější, jsem frekventant Jesenické lesní školy. Měla jsem potřebu někam vyjít a také něco načerpat. Konečně. Stále vzpomínám na obě setkání, jak na jaře, kdy jsme měli putovní víkend po Jeseníkách, tak také na letní tábor u osady Na horách. Na lesní škole jsem opravdově poznala, jak velkou hodnotu každý člověk má. Není to jen praxe, ale je to charakter. Setkala jsem se tam s ohromnými lidmi, kteří mohou být v mnohém ostatním vzorem. Navázala jsem tam pevné přátelství a neustále jsem cítila, jak je skautské bratrství opravdové. S lesní školou nejsem u konce, mám za sebou teprve polovinu. Přála bych každému, aby mohl zakusit to, co já, tam někde Na horách, na tamějších kopcích, denně se dívat na západy slunce nebo hvězdné nebe a usínat za zvuku trubky, která troubí skautskou večerku. Je toho mnoho, co jsme zatím zažili, ráda bych se o to postupně podělila v zápisech do naší oddílové kroniky, kam jsem o tom zatím nenapsala.

V roce 1925 vyšla útlá knížka Josefa Šimánka – Skauting, jeho podstata a význam a ethika. V této knize spisovatel píše, k čemu vlastně ten skauting je dobrý. „Snaže se vrátit člověka k přírodě, skauting nechce ovšem snížení kulturní úrovně životní, ani vytvoření umělého primitismu, jenž nese i v umění tak často známky degenerované přesycenosti. Usiluje o tom, aby rytmus našeho života zněl v souzvuku s rytmem přírodním, aby naše kultura byla spojencem přírody, nikoliv jejím protivníkem, čímž jediné lze odhaliti tajemství  pravého života, onoho života, jen může býti sám v sobě účelem a cílem. Chce vychovati mládež svobodného pohledu, pokornou před zdrcujícím mlčením všehomíra, hrdou a pevnou před sebou. Nesmí býti neživým nepřemýšlejícím strojem, nýbrž samostatnou tvůrčí jednotkou, chápající své povinnosti a svůj vztah k sobě, bližnímu a k vesmíru, Nejvyšší Pravdě a Lásce, uvědomující si vždy a všude rozsah své odpovědnosti, velikou cenu kázně, zázračnou moc soustředěné, disciplinované vůle.“ 

Spisovatel vystihl poměrně velkou část výchovné podstaty Junáka. To, co napsal před 90 lety, stále v hnutí platí. Je k tomu ale zapotřebí lidí odhodlaných a plných víry. Ve skautingu je jich stále dost, protože skautská myšlenka přece tvoří lepší svět. Je nutno, ten dnešní svět takto přetvářet, není možné bezhlavě konzumovat a to platí pro všechny generace. Zvláště pro děti a mládež, protože ony jsou terčem dnešního světa dospělých, kde je ceněn výkon, množství, vydat ze sebe co nejvíce emocí, zabýt veškerou volnou minutu množstvím činností, prožívat už v tak mladém věku vyčerpanost a do své komunikace neustále sázet spojení – nemám čas. Zdá se, že nynější postpostmoderní člověk dávno kapituloval na úsilí, které potřebuje vyvinout, aby nekonzumoval jen to, co mu nabízí svět. 

To, co má opravdovou hodnotu je charakter. Mít dobrý charakter, to je práce, úsilí, na celý život. Věřím, že dobrou výchovou v opravdové hodnoty se dá charakter snadněji pěstovat, s radostí. Podle Pascala existují tři sféry, které člověk může dosáhnout: oblast materiální, oblast ducha a inteligence, oblast svatosti. Většina lidí prý dosáhne jen té první mety.

Skaut může dosáhnout až té třetí, protože skauting není slepý a neučí konzumovat, brát. Naopak. Učíme hodnoty jako dávat, obětovat se, být laskavý, ctít Pravdu a Lásku, sloužit...

Poslání lesoškoláka je pro mě výzva a tak snad ji budu stále plnit. Je totiž neustále aktuální.

Výchova v poklusu

Zřejmě by mě nikdy nenapadlo, jakým způsobem budu vychovávat svoje dítě. Naivně jsem si myslela, že budu ta vybájená máma, která je pořád laskavá, dobrotivá, nikdy po zadku neuhodí, má vše pod kontrolou, nedělní bábovku na stole a to nejhlavnější – velmi se věnuje svému dítěti – hodně si s ním hraje a dělá pro něj vše, aby se mělo dobře… Přece si to malé děťátko zaslouží, potřebuje, jinak budu vypadat spíše jako nemožný rodič. Ze všeho vyjmenovaného mě někdy bodne u srdce, ale nevíc z toho, že mám pocit, že si se svým dítětem málo hraji a nemám pro něj denně patřičný čas. Tohle myšlení, přemítání, ve mně způsobuje můj stres - o denní chléb, jak dokončit studium, sběr („nesběr“) archivních materiálů, cesty do zemského archivu, domácí práce… Mám jisté obavy, zda výchovu našeho dítěte dělám vůbec dobře. Myslím si, že nesplňuji zadaná kritéria „skvělého“ rodiče, které ho si většina lidí představí, když se jich někdo zeptá, jak podle nich vypadá ideální rodič?

Takto vybájený rodič existuje jen v reklamě. Žiji v realitě a proto mé rodičovství vypadá jinak. Jsem třeba rodič v poklusu. Mám mnoho povinností, na kterých závisí chod i živobytí rodiny.

Někomu to může vyznít tak, že si dělám svoje a na své dítě zanedbávám. I já si to někdy myslela. Moc dobře jsem ale pochopila, i díky mnoha lidem, kteří mně i naše dítě obklopují, že si nemusím vyčítat.  Podle nich se dítě dobře rozvíjí, už mluví jako kolovrátek, je běhavé, akční… Ne že bych to neviděla také, ale pod tíhou těch prapodivných myšlenek, je pěkné, že tohle uslyším. Je to pro mě podpora.

Říkám si - jak vlastně vůbec vychovávám? Spontánně. Bez toho aniž bych si hrála na vzornou školku, kde jest program zvlášť a chod školky také. Jsem stále (i bohužel) v poklusu. V poklusu si hrajeme ivychováváme. Všude kde jsem, mám možnost vychovávat způsobem praktickým, slovem, osobním příkladem. Má výchova vychází i z toho, jaké mám zkušenosti, co mě v životě ovlivnilo. Proto shledávám dobré to všechno, co jsem nabyla, dozvěděla, co mě ovlivnilo, vyčetla… Jako rodič také postupně zraji. Už jsem si schopna přiznat, že i ten poklus je prostě dobrý, má to svůj smysl. Opět mi to smysluplně zapadá do mozaiky mého života. Bůh mi dává takové prostředky, které jsou nezbytné, potřebné, aby byly smysluplně využity a pomohly vychovávat to naše dítě. Nemáme mnoho finančních prostředků, proto si nemůžeme dovolit mít mnoho hraček a tak zde nastupuje fantazie a zdroje kolem.

Příkladem je práce v kuchyni, dítě už se také hrne do kuchyně. A potom si řekne: „Mami já cu také válat. Já potřebuju nůža. Mami, toto je těsto, já také budu válat kuličky. Já cu míchat, možu…“ To byl jeden z typických případů naší denní společné hry. V kuchyni se dá také hrát a dokonce výborně. Může být u toho i legrace, je zde i výchovný prvek (jak se co má správně dělat i nedělat). Tak to mám se všemi domácími prácemi. Vím, že naše dítě nejvíce zajímají předměty každodenní potřeby než hračky.

Mám dojem, že jako rodič, který věří v Boha, nemusí tolik fňukat, trápit se, rozčilovat (že nemám to apod. )... Sice je to naše přirozenost, ale v životě s Bohem, mají tyhle naše přirozenosti jiný rozměr.

Žiji ve vědomí, že Bůh mi skrze můj rozum posílá k výchově dítěte to, co potřebuji, co mi a jemu udělá radost či to, co je důležité, abych podpořila jeho rozvoj. Život s Bohem je obrovsky bohatý. A být mámou na dva mínus je dostačující… (psala jedna blogerka).

(Chápu, že se někdo může rozhořčit nad tím jednoduchým tvrzením na konci, ale ono tak jednoduché není.  Za tím se skrývá mnohem více. O tom někdy příště... :)

Usychající modlitba

Léto bylo  nádherné, pořád na něj vzpomínám a nikdy nezapomenu. Pro mě bylo vyjímečné. Ted už přichází podzim a já mám pocit, že moje energie se někde vytrácí, s mým odhodláním je to horší a co je ještě horší - strach mě zahaluje svým závojem a moje modlitba usychá, protože se vlastně nic neděje. Bůh mlčí. I Marek Vácha nazval Boha jako mlčícího. Možná sem to špatně pochopila, ale s takovou myšlenkou jsem se nehodlala smířit. Když ale člověk potká ty správné lidi, na správném místě, když moje srdce volá o pomoc, je smutné, ujistí se, že Bůh na něj vůbec nezapomněl a nemlčí.

 I když zapomenu, Bůh nikdy ne!

i když sevření mých rukou, na chvíli

 pomine, je mojí zárukou, že Bůh zabrzdí

můj pád. A i kdybych líný byl na něj zavolat

aby mi pomohl, on modlitby přečte si,

co napsané v srdci mám, a nepřestane o mne

pečovat.

Robert Browning

 A já si potom zpětně uvědomím, že mi dává čas, abych si uspořádala myšlenky, dává mi možnost využít zdroje kolem sebe ku modlitební potřebě (př. řešení problému...) anebo chce, abych naslouchala, abych zjistila co je vlastně důležité. Kolikrát člověk zjistí, že má ještě nedostatky, že ještě nevydal ze sebe vše anebo že si to moc přeje jen pro sebe... Ano, modlitbu ovlivňuje i prostředí, kultura, ve které žijeme, vyrůstáme. Možná že dnešní modlitba je více nesena osobní potřebou a potřebou blahobyt, který nám přináší "falešnou harmonii a pocit štěstí."

Modlit se je důležité, je to zdát se falešných jistot, přestat používat argumenty, které nás ochrání, když se ocitneme v úzkých. Modlit se je vzdát se představy, že Bůh je tak úzkoprský, jako jsme my. (z knihy Když nebe mlčí, Jerry Sittser)

Poslední dobou má modlitba usychá, nastal pro ni podzim. Polevila jsem s tempem, ale za to si občas pořádně zatluču Bohu na dveře, někdy zakřičím a postěžuji. Myslím si, že se něco stane a ono nic. Nejkrásnější bylo zjištění, že "Bůh se řídí svým časovým plánem, rozvrhem a nikoliv našim." Stále si už nějaké měsíce v sobě utvrzuji, že kdybych se intenzivně nemodlila, nemodlili by se druzí nebo bych se nemodlila alespoň trochu s obrovsku důvěrou a poznáním, že modlitba je Naděje...  Naše krize by byla mnohem ale mnohem hlubší. V tom spatřuji obrovskou boží přítomnost a fakt, že o nás Bůh pečuje svými prostředky a posílá nám milosti.

Už vím, že Bůh je tak velký, že dokáže strávit naše negativní emoce a vím, že je lepší křičet k nebi než na někoho mířit. Pomocí či lékem proti negativním emocím jsou žalmy. Naše neg. emoce převádějí do slov, ujišťují nás, vybízejí, abychom před Bohem vylili své srdce a zároveň jsou pro Boha modlitbou, promění ji v modlitbu a věřím, že ji svým způsobem nepřeslechne. Bojovat s Bohem stojí za to.

Moje usychající modlitba není tedy důsledek nevyslyšené modlitby, ale mé slabé vytrvalosti, lennosti a proto, když se nic neděje je jasné, že Bůh ve mně potřebuje ještě pracovat. Myslím, že ty signály vnímám.

A nakonec možná píšu o sobě blbost. Píšu, že se spíše moc nemodlím, polevuji, ale možná to tak pravda není. Prožíváme takové špatné období a abychom se nějak uživili, musím dělat docela dost věcí, které bych bez osobních modliteb a proměny a modliteb jiných, dělat nezvládla...

Do Litomyšle vedla cesta

Litomyšl je krásná a má kouzlo zvláštnosti. Vypravili jsme se sami prvního srpnového dne. Já natěšena, že uvidím tolik krásy, na které pracovaly lidské ruce, srdce i rozum. Vše tomu tak bylo, avšak tohle byl nakonec pro mě popis obalu, tedy zvenčí. Co bylo uvnitř ve mně místy vyvolávalo menší smutek či zklamání. Že ony objekty neslouží k původním účelům, a že věci nejsou na svém místě. Kostel, který patří státu, zámecká kaple ve které se konají jen světské obřady. Najednou mi to připadalo nemožné. Najednou to ve mně vyvolávalo vlnu smutku. Snažila jsem se na takové skutečnosti příliš nemyslet. Když jsem se podívala do výšin kostela, málem jsem se vznášela. I když se v tom kostele konají světské obřady, nikdo nesmaže viditelné stopy po tom, že tahle stavba stejně míří k nebi a chválí Boha, jeho krásu, jeho skutečnou neskutečnost. Dřívě těch duchovních staveb bylo více. Byl to důkaz toho, co lidé mají více v hlavně. Dneska máme v hlavě konzum, proto je tu tolik obchodů... Není to divné?

(Foceno mobilem)

Můj prázdninový kufr

Nyní už pomalu uzavírám prázdninovým kufr, do které jsem, obrazně řečeno, namačkala mnoho vůní, obrazů tváří lidí, stisků rukou, pohledů do krajin, mnoho krásných slov, činů, a společné práce. Vše si chci v kufru ponechat a následně ho zavřít, aby nic nemohlo uniknout ven. V srdci mám ale jedno toužebné přání - občas chci do toho kufru nahlédnout. Možná se přede mnou znovu, tentokrát iluzivně, vynoří prázdniny. Bude to krásné a možná mi potečou po tváři slzy štěstí a radosti. Pokleknu a upřímně Bohu sdělím svou vděčnost.

Ještě teď v nohách ucítím šimrání trávy mezi prsty, když jsem kráčela po louce, ještě teď si vzpomenu na nádherné výhledy, stoupání do kopců, pozorování slunce. Vidím také plout mraky. Nejraději bych zase seděla na pařezu, rozhlížela se po výšinách a povídala si s Bohem. Tyhle asociace pro mě znamenají okamžiky z konce prázdninových dnů mezi fajn lidmi, kteří pracují pro společnou myšlenku i ideály.

Jednu věc, kterou do toho kufru mačkat nemusím, je moje lesoškolácké heslo (i erb). Ano, i já jsem vplula (teprve) do kruhu členů lesní školy. Zažila jsem mnoho neskutečných chvil uprostřed nádherného bratrství. U závěrečního ohně, jsem v sobě cítila takové zvláštní napětí. Opět jsem se zavazovala k něčemu, co je pro mě velmi důležité. Oheň plápolal, ticho, ve vzduchu vířila úcta, pokora... Každý z nás se představoval ostatním a zároveň vyslovoval to, čím chce svůj lesoškolácký i obyčejný život naplnit. Znovu jsem si mohla uvědomit, jak mi neustále Bůh dává možnosti něčím a někým být, i když bych se někdy nejraději zakopala před vším a měla klid. Když se mu odevzdáš, on si tu skulinku najde, aby prosvítil chmurné i náročné dny. I tehdy, když mám někdy mnoho neskutečných starostí, nosím v srdci bolest, zatínám zuby, i když bych nejraději utekla neznámo kam. Bůh mě vede. Často mi ukazuje, až kam je schopen zajít – až na hranu. Tak nás má rád. O mém hesle (i erbu) jsem přemýšlela v daném prostoru i čase několik dní. Společně s Ním jsem se rozhodla pro tři slova. Jsou to slova, ve kterých jsem se našla, která mě povedou a která ukazují, co vlastně dělám, co jsem. Až teď mi to došlo.

Od jisté doby vnímám, že můj životní příběh jistou logiku má. Je úžasné to vědět.

Prázdninové ovoce

Prázdniny s sebou přináší neskutečně mnoho radovánek, krásných zážitků, podívané... Je to sice všechno hezké, možná to bude v mysli i v srdci někoho znít ještě nějakou dobu po prázdninách. Já měla letos už po dvanácté opět možnost si všímat něčeho více, než jen toho, co jsem si mohla urvat jen pro sebe. Stále cítím obrovskou radost, když mi bylo dáno pocítit, jak dozrává vnitřní ovoce těch, které mám kolem sebe. Je to ovoce, které je neobyčejné a chutná jinak než to, které utrhneme ze stromu, keře. Takové ovoce kolem mě zraje pomalu a vím, že potřebuje „opečovávat“, aby mohlo dobře druhým chutnat. Nebylo jen na povrchu krásné a uvnitř shnilé. Stojí to velkou námahu, ale já s tím za těch x let počítám a každý rok se vrhám spolu s ostatními do pěstebního dobrodružství. Tak mě Pán vede a učí. Pokaždé to vždycky stojí za to.

Letos jsem dostala neobyčejný dar, který jsem mohla rozbalit jedině v přítomnosti druhých. Darem bylo právě nakouknout do procesu zrání tohoto vnitřního ovoce. Mám také dojem, že letos jsem prožila vnitřní uzdravení. Když to člověk prožije, pocítí, má opravdovou zkušenost i vědomí, že je boží milované dítě, vidí věci jinak (nově, nadějně, radostně, vnímá sílu Ducha sv. ...). Předtím jsem to tak nemohla vidět. Můj proces zrání velmi ovlivnil a stále formuje a životní styl, jehož mottem je „Každý den vykonat alespoň jeden dobrý skutek“. Díky němu mi bylo dáno najít svůj trvalý bod před patnácti lety a dnes je tento bod zajímavě rozvinut a já jsem šťastná. Neskutečně mi v každodenním životě pomáhá. Také bych řekla, že žasnu kam mě Pán v tomto bodu pořád zve a vede:). Někdo by ofrněl nos nad tímto životním stylem, ale já jsem neskutečně vděčná. Díky Bože.

„Když jsme našli svůj trvalý bod, už se nemusíme otáčet jako korouhvička, ale můžeme si vychutnávat každý okamžik života. Jestliže byly dříve naše dny poznamenány napětím a únavou, dnes se nám zdá, že překypujeme nevyčerpatelnou energií. Cítíme se probuzení, odpočatí a uzdravení a máme obrovskou chuť do života. Poctivá práce na revizi života, jejímž základem je uvědomění modlitba, odpuštění a vděčnost, přirozeně vede k tomu, že kombinace vyrovnaného optimismu a zdravého realismu se stane vzrušujícím životním stylem. Objevíme jak jsou cesty Páně nekonečné právě v možnostech, které nabízí život....“ Z knihy Najdi v sobě sílu radosti od Marino Parodi.

 Zapomněla jsem dodat, že ten dar byl letos prostě neobyčejný. Ale to byste museli vidět mýma očima a srdcem:).

P.S Právě probíhá celosvětové setkání skautů v Japonsku. Více třeba na www.jamboree.cz

Malé svatební výročí

Přesně dnes jsou to čtyři roky, co jsme vstoupili do svátostného manželství. Určitě je co oslavovat. Když budu upřímná, tak řeknu, že se ztrácím v tom, zda na té naší oslavě se oba více smějeme nebo nám tečou slzy. Po chvilce zamyšlení si troufnu tvrdit, že se rovno oba smějeme, tak i pláčeme. Jestliže se poohlédnu do minulosti, vidím, že jsme spolu už urazili kus cesty. Ale i tak jsme teprve na začátku. Manželství je krásná cesta k Bohu. Na druhou stranu na této cestě, která se zřejmě zdála být v začátcích tak krásnou, se náhle na ní objevilo plno kamenů a klestí bránící v pohodlné chůzi. Mám více odřené nohy, protože v takové terénu mnohdy nezvládám dobře chodit. Byla jsem pěkně zaskočená, že překážky, které nám přišly do společné cesty, nám náš vztah zamotaly. Poznali jsme své chyby, odlišnosti, odlišnou komunikaci... Možná se nám ten společný sen, co byl na začátku trocha rozplynul. Ale to se nám jen zdá, manželství se překlenulo do jiné fáze. Růžové brýle jsou pryč. Nastala holá realita se kterou je třeba počítat, žít a nehádat se s ní.

Zjistila jsem, že v manželství je důležité přijmout jednotu napříč odlišnostmi. Je to velmi důležitý úkol, který můžeme o to lépe plnit, pokud se sami odevzdáváme i naše manželství Bohu. Nikdo totiž do manželství nepřichází zcela připraven v oblastí emocí, psychiky i duchovní. Někdy je manželství jako bojové pásmo – nerozumíme si, máme jiné očekávání, představy aj. Z bojového pásma je nejsnadnější cesta ven – útěk. V tomto případě se na útěk dávají ti, kteří nepochopili Boží plán a smysl manželství. Já to snad už pochopila díky mnoha skutečnostem, které se staly a které nás zavedly tam i tam. Jen Bůh moc dobře ví v jakých oblastech potřebujeme růst a proto nás uvádí do různých situací a čeká, jak ně budeme reagovat.

V jedné krásné knize od Wilfrida Stinissena – Otče, odevzdávám se ti, kterou čtu a která není pro mě náhodou, se píše: „On stále věří, doufá, zkouší všechny prostředky, jak nás přímět, abychom uvolnili sevření a poddali se. Místo abychom si mysleli o Bohu jak je nemožný, měli bychom mu být vděční, že nikdy neztrácí odvahu. Bůh nás zná. Ví jak jsme zarytí sami do sebe a jaká máme sklon stavět do středu své vlastní já, i v lásce.... Boží láska k nám nutí Boha, aby se zdánlivě stáhl zpět a tím odstranil oporu pro naši sebelásku a pýchu.“ Manželství je jako putování vyprahlou pouští, dáme-li se jí Bohem vést, náhle objevíme prameny. Jsem vděčná, že se můžeme setkávat s Ježíšem. Můžeme se navzájem učit i růst. Jsem vděčná, že manželství je závazek, jdeme spolu dál...

Být rodičem

Před dvěma léty jsem se stala mámou. Být mámou je krásné Boží povolání. Co si ale budeme povídat. Být rodičem je velmi těžké Boží povolání, ovšem velmi důležité. Ani jsem netušila kam mě takové dobrodružství vlastně zavede. Jako mnoho maminek i já mám plno starostí. Někdy se cítím „vyfluslá“, někdy na dně... Ale jak ten život pluje, tak si uvědomuji, že já se svým dítětem rostu. Každý den se snažím uvědomovat, jaký přenádherný dar nám byl Bohem dán. Každý den se snažím prožívat radost a štěstí. Každý den se snažím Bohu děkovat za den, které jsme prožili ať se dělo, co se dělo. Už vím, že bych nikdy svoji rodičovskou roli neměnila. Holt jsou okamžiky, kdy je na nás vyvíjen společenský tlak, který snižuje hodnotu a důležitost rodičovství... Ale to už je vlastně jiná kapitola.

Chtěla jsem říci, že se vracím psát blog. Ovšem bude jiný, bude o obyčejném životě... Něco mě přesvědčilo, že bych mohla znovu začít. Nevím, zda to bude mít nějaký smysl... A zda tím blogem vlastně něco řeknu.

Poslední měsíce mě honily myšlenky ku psaní. Myslím, že za to může Duch svatý. Někdy to bylo tak intenzivní a jindy, jako teď, ty myšlenky trocha polevily. Neuměla jsem se pořádně odhodlat. A nakonec jsem psala zcela něco jiného a jinam. Ke všemu mé rodičovské starosti a povinnosti mě zaměstnaly tak, že už jsem neměla sílu něco ze sebe (nejlépe smysluplného) vymáčknout na blog.

Rodičovství je Boží povolání na plný úvazek, není to nic navíc, co k nám přišlo a když nechci, nemám chuť, náladu, nedaří se, tak se z této role mohu nějakým způsobem vytrácet, na něco se vymlouvat, jak je libo. Noemi Aldort ve své knize píše, že „rodičovství je cesta je zralosti a růstu, pokud se odvážíme více se učit a méně vyučovat.“ A já si díky jedné krásné myšlence, denně snažím uvědomovat, že děti se rodí dokonalé a jejich chování vychází z lásky a radosti. Aby z dětí vyrůstali samostatní, milující lidé, nelze děti ovládat. Naopak ponechávat jim svobodu a růst s nimi. Je to pro nás obrovská výzva. Každý rodič má totiž jedinečný způsob přístupu k výchově, každý z nás si nese staré návyky z rodiny a vše se míchá. Může to být na jednu stranu výchovy schopné a na druhou stranu třeba vůbec. Co může být vodítkem pro rodiče je fakt, že, „našim právem a povinností je starat se o dítě a podporovat jej v jeho růstu.“ Uvědomuji si, že musím denně hledat tu nejlepší cestu ke komunikaci s dítětem, abych mu pomáhala rozvíjet se a nebylo omezováno mou minulostí, obavami, stresem atd. Je to těžké, ale kdyby život byl lehký, nevím zda bychom se v něm mohli dobře rozvíjet...

Velmi se mi líbil citát v knize v kapitole o lásce a výchově dětí: „Květinu nezaléváme proto, že květe. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.“   Jen dítě jisté v naší lásce za jakýchkoliv okolností, se může rozvíjet. Je-li láska jen prostředkem k ovládání, přestane ji věřit. Být mámou a tátou je mnohdy náročné, ale nám v té výchově mohou pomáhat modlitby, které jsou velmi důležité, ujistit nás může Boží slovo, Boží láska k nám, i knihy. Já v tom nacházím obrovskou sílu, i napřek naší situaci. A to jsem ještě nezmínila lidi, které mám kolem sebe:), kterým tímto ze srdce děkuji.