„Jsou chvíle, kdy jsem vším vyčerpáni a znechuceni jako Eliáš pod oním
stromem na poušti. Ale právě tehdy přichází Bůh v podobě výzvy: Vstaň, máš
ještě dalekou cestu před sebou! A dostane-li se nám daru naděje, pak ji
dostáváme jako chléb na cestu.“ Píše ve své knize Stromu zbývá naděje Tomáš
Halík. Právě tohle jsem vnímala na sobě delší dobu, moje pramenící vnitřní
krize. Nehodlala jsem se delší dobu vzdát, ale nakonec jsem podlehla a podlehla
jsem tomu nejlepšímu Bohu, který je ten, co uzdravuje, utěšuje…
Nedávno naše manželství oslavilo
5 společných let. Za tu dobu jsme toho mnoho zažili , prožili a ublížili si.
Vědomky a nevědomky. Nebojím se to již zde napsat, protože jak řekla misionářka
Jana Ungerová „svět je nemocný“,
myslela tím i my. Ovšem existuje zde Naděje, ke které můžeme společně směřovat
a která je zvěstovatelkou zázraku, podpírá naši víru, které pak dá přednost v ten správný čas.
I my dva s manželem jsme ti,
kteří se konečně po 5ti letech setkali a dali víře přednost, ale naděje byla
ta, která nás držela pohromadě. Nedávno jsme měli prostor si o všem popovídat, odpustit si a o sobě a
nás popřemýšlet. Setkali jsme se v místě, kam jsme oba dobrovolně došli,
obrazně řečeno jsme na stejné „šprušli“ od žebříka. Odtud máme stejný rozhled
a můžeme se společně držet, a až jeden bude chtít jít dál, bude se snažit
o sebevyjádření, aby to druhý pochopil a počká na něj až se rozhodně lézt dál
také. Zní to asi úsměvně, ale je nutné, abychom si rozuměli, otevřeli své srdce
jeden druhému.
Jakoby se nám předtím ten klíč od
komnat, které máme spolu projít ztratil a nastala tma, úzko.Nebo se najednou
objevilo mnoho podobných klíčů, z nichž jeden je ten pravý. Mohli jsme si
říci „ Klíč je možná ztracen, ale zůstává
bezmezná touha hledat ho.“ (autor kurzivní myšlenky je Tomáš Halík) Ta touha
je naděje, která (už víme) ani z jednoho z nás nezmizela, jen byla
někdy hodně zastřena…Nic ten pravý klíč nemůže nahradit.
Bože děkujeme ti za tu velkou
možnost být spolu, setkat se se zajímavými lidmi, kteří nám pomáhají.
