Opět v neděli v podvečer přejíždím
nádražní stanice a koukám z toho velkého okna do krajiny, kterou
povětšinu lemují pole. Jsem plná dojmů, myšlenek i otázek. Ještě mi
v srdci zní melodie i slova národní hymny „Kde domov můj“, kterou jsem
zpívala tak čtyřikrát. I když není těchto úvodních slov zakončeno
otazníkem, možná to někdy svádí, já si jej tam ale dneska dám.
Kde domov můj? Hned mne to vzpomínkou
zavede zpět do nedělního rána, kdy jsem šplhala do kopců svých
milovaných Chřibů k vrcholu Brdo. Cestou jsem vnímala vůni listí, hub,
slyšela praskat větve, snášet listy ze stromů, sem tam mi ukápla kapka
deště na oblečení, před očima se místy tvořila mlha a vzápětí ji
rozfoukával vítr. Ohromná podívaná. Domovská krajina je krásná, někdy se
mi zdá, že si ji méně vážíme. Znovu nám tu její krásu a bohatství se
vším všudy připomínají pravdivé slova naší národní hymny. Možná to zní
trochu sentimentálně, ale ten podzim z nějakého úhlu pohledu
sentimentální je.
Také jsem doma mezi svými, které se
snažím posunovat životem vpřed. Stojí to obrovské úsilí, i obětavost,
ale na druhou stranu mi to dává smysl.
Cesta pokračuje. Ve dvanáct hodin jsme
se shromáždili na vrcholu Brdo a zpívali státní hymnu. Ve
zpívajícím davu zástupy mladých, já tuším i vím, že odhodlaných,
radostných, bojujících i toužících. Čím více jsem s nimi, uvědomuji si
důležitost jejich prožívání světa. A když jsme tam tak na vrcholu
všichni stáli se zdviženou rukou v pozdrav, zachvělo se ve mně domnění,
že není krásné být jim jen přítelem, ale je dobré jim „pomáhat
rozlišovat impulsy, které se na ně valí, i za cenu, že se ocitnu
v disentu.“ (P. G Cabra). Hlavně, aby to byl ten mírový, jenž je ovocem
Ducha.
Dozněla oblíbená píseň tatíčka Masaryka.
Ten jeho životní postoj k mnoha jevům mi zastavil, někdy ve dne i
v noci, běsnící srdce, když jsem si mohla přečíst jeho myšlenky: „Člověk
mnoho vydrží, má-li cíl. Člověk si musí najít svou cestu. Jestli ji
opravdu hledá, najde ji velmi brzy. Potom se jí ale už musí držet, nebo
zabloudí.“
Oslavy 100 let vzniku první Československé republiky stále doznívají, na druhou stranu sem ráda, že mnohde škrtly jiskru zájmu o ideály, které si nemáme nechat vzít jakož i smysluplný životní program.
Žádné komentáře:
Okomentovat