… to jest karakterní žena!

 Je to výzva, moje skautská výzva, ale i uvědomnění, kde byly a kde jsme dnes a ne jen jako skautky, ale i ženy. Občas si říkám, že je to ode mne troufalé, psát... Na druhou stranu připomínat a klidně si sáhnout do milé minulosti nemusí být naškodu, spíše je to k poučení a o tom ta historie také je...

...to jest karakterní žena!

Příspěvek ke sto letům dívčího skautingu

Těmito slovy ukončila svůj úvodník k Významu skautské výchovy pro život ženin v knize Příručka dívčího skautingu Bronislava Herbenová. Dnešní nelehká společenská situace nesoucí na svých bedrech pluralitní názory, by nás skauty měla tím spíše vybízet, zamýšlet se nad svými životy a vytvořit si svůj vlastní zdravý názor a rovněž hledat své místo ve světě.

Zdá se, že nynější postpostmoderní člověk dávno kapituloval na úsilí, které potřebuje vyvinout, aby nekonzumoval jen to, co mu nabízí svět. Pokud se zaměříme přímo na roli ženy, je zřejmé, že to platí. Je tolik nešťastných žen, které svou ženskou roli berou za břemeno, se kterým ve svém nitru nesouhlasí a snaží se svou vizáží i chováním přizpůsobit mužům. Existuje také tolik žen, které místo aby se staly vlastními originály, kopírují vzory, které vidí v mediích, čtou o nich v ženských časopisech a unášejí se pouze na vlně světa módy a honby za kariérou. Troufám si říci, že 21. století je pro dnešní ženy krizí vlastní identity. Žena dneška už nemusí usilovat o emancipaci, protože nám ji vybojovaly ženy v předminulém století. O co ale dnešní žena může usilovat, je charakter, který ženu rozhodně ženou dělá a také brát svou roli ženy vážně a uvádět ji neustále do života. Skautská výchova je jednou, z dobrých možností, jak vychovat charakterní ženu. Dívčí skauting od počátku svého vzniku kladl důraz na výchovu tradičního a správného obrazu ženy ve společnosti.

 I když se názory na programový obsah dívčího skautingu lišily, jejich tvůrkyně a spoluzakladatelky měly i napříč obsahového nesouhlasu myšlenku společnou – vychovat charakterní ženu. Myšlenkový odkaz zakladatelek je stále platný i dnes. Možná si ani neuvědomujeme, jak velkou má hodnotu. Vychovávat charakter je důležité. Jen dobrý charakter může uzdravit společnost.

Dívčí skautská výchova usilovala ve svých počátcích o vychování ženy, která přijme svou životní roli a bude ji uvádět do života, bude umět reagovat na potřeby svých bližních a okolí tím, co se ve skautingu naučila. Takovou teorii měla na mysli průkopnice dívčího skautingu Popelka Biliánová, která ve své knize O dívčím skautingu z roku 1914 píše: „A tak vzniká dívčí skauting z kulturní potřeby dneška a způsobem smavým a zábavným podává dívce to, oč ji připravují – školy a boj za život…“

Dívčí skauting měl mít v prvotní fázi svého vzniku něco specifického, co by pomohlo vychovávat ženu ke své životní roli – být manželkou a matkou. Ve svém díle O dívčím skautingu razila názor, že skautování je v české společnosti spjato  s jednostrannou představou – tábořením pod širým nebem ve stanech – a nikoliv už s tím  nejcennějším, a to ve výchovném jádře, které ...zušlechťujíc působiti má na duši mládeže, a to nejen hochů, nýbrž i dívek. Skauting určen jest všem vrstvám lidské společnosti, kdekolvěk bydlícím, ale vzhledem k  pobytu v přírodě nejžádoucnější jest obyvatelům velkých měst  a továrenským střediskům.“ V jedné z kapitol své knihy rozebírá rozdíly mezi hochy a dívkami. Zde se odvolává na racionální fakt, že dívčí skauting vyžaduje zcela jinou náplň. Bohužel tím myslela, aby dívky skautky sice byly vedeny k lásce k přírodě, ale aby byly hlavě vychovávány prostřednictvím morálního výchovného prvku skautingu pro jejich budoucí roli – matky, manželky. Ona sama tyto tradiční ženské role svědomitě vykonávala. Divočina v ní popouzela přirozený mateřský strach o dívky. Všude číhalo nebezpečí, a proto jejím zájmem bylo dívkám ukázat něco nového ve stanovených hranicích bezpečnosti z její zkušenosti. Často jí to bylo ale vyčítáno, hlavně ze strany PhDr. Anny Berkovcové, která měla zcela jinou představu – zkrátka co je dobré pro hochy, může být dobré i pro dívky. Proto vedlo její pojetí skautingu k nepochopení u samotného zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka. První číslo časopisu Junák z roku 1915 ve spolkových zprávách ze schůze na přednášce v městském fysikátě s názvem Skautská výchova dívčí psalo, co je cílem skautské dívčí výchovy: „Cílem dívčího skautství má býti povznesení fysických i morálních sil české ženy prostředky příbuznými skautingu chlapeckému. Zejména jest to: co nejčastější pohyb v přírodě, turistika  a s tím spojená cvičená orientační, pozorování přírody pěstování květin apod., táboření v příhodném okolí, péče o děti, jejich výživa, choroby, ošetřování nemocných…“ Na úryvku si můžeme povšimnout, že je to okamžik, kdy byla myšlenková náplň dívčího skautingu Popelky Biliánové z velké části odmítnuta.

Delší dobu se ve spolku debatovalo, co je dívčí skauting a co může přijmout, čím jej nutně rozšířit a odlišit od chlapeckého. Jestliže budeme studovat dobové prameny zjistíme, že se dívčí skauting nikdy nepodařilo výrazně odlišit od chlapeckého, i přesto, že se v něm snažilo pěstovat typických ženských činností, jako bylo ošetřování nemocných, vaření… To, co ale dívčí skauting dělalo dívčím, byl důraz na genderové role, které se ještě v době založení skautingu nemísily jako dnes.

Smyslem dívčího skautingu bylo tedy vychovat morální ženu, která bude připravena pomáhat tam, kde je třeba dle svých sil a schopností. Popelka Biliánová měla spíše na mysli takový dívčí skauting, který by zejména podporoval „cvičení se v pracích hospodyňských“. Ženy kolem Anny Berkovcové spíše podporovaly obsahovou část věnující se táboření, poznávání přírodě. Přesto, že se v pojetí počátků dívčího skautingu střetly nakonec dva odlišné pohledy na program, s jádrem výchovy se obě strany shodovaly. V roce 1922 Bronislava Herbenová napsala v článku Význam skautské výchovy pro život ženin, že „…pospolitý sesterský život s družkami naučí životu mladou dívku přemáhati vlastní často sobecké sklony a návyky, vštípí ji kázeň společnou i vnitřní, tj. vede ji k sebevýchově.“ Svým textem zdůraznila výhody skautské výchovy žen a podpořila názor, že se české skautky nebály dobrovolných obětí, cítily jak důležitou kolektivní individuálitu, tak i kolektivní identitu. Od užívání skautské praxe i ideologie si našly cestu ke svým potřebám, které se snažily vykonávat ženským způsobem. Tak žena neztrácela něco výjimečného, co jí bylo od přírody dáno. Naopak se naučila být pokorná k sobě samé, ale i k vlasti a spolupráci s muži. Samotné zakladatelky vždy nabádaly, aby se české skautky stávaly díky metodám, programu, výchově uvědomělé a rozumné ženy.

Bronislava Herbenová, předsedkyně Ženského odboru spolku Junák – Český Skaut, si byla naprosto jistá k čemu má dívka ve skautingu dospět. V knize Příručka dívčího skautingu z roku 1922 napsala, „Aby z junačky vyrostla zdravá silná matka, zachovatelka a vychovatelka národa, moudrá hospodyně a dobrá uvědomělá občanka, tj. karakterní žena, která bude-li profesorkou, doktorkou, obchodnicí, řemeslnicí atd., neboť je od dětství zvyklá být připravena, t.j. konati čestně svou povinnost a žít nesobecky pro dobro spoluobčanů.“

21. století potřebuje více než kdy jindy mnoho charakterních žen, které by společnosti uměly předat jednak své ženství a pomáhaly plnit svou životní roli. V každé roli se odrážejí jedinečné vlastnosti a schopnosti člověka, nelze je zaměnit. Z každé společenské role vyplývají specifické povinnosti, ale i výsady. Dřívější společnost byla více harmoničtější než ta dnešní, protože vlivem výchovy k životní roli docházelo k vytvoření určitých kulturních vzorců chování, které usnadňovaly člověku každodenní orientaci ve svém životě.

(foto z http://stoleti-skautek.tumblr.com)

Poslání lesoškoláka

Být lesoškolákem, co je to? Je to další cesta, na které se skaut zdokonaluje a neustále roste. Lesní škola navádí na další cestu. Nevíme sice, co nás na ni potká, ale jako skaut mám být připraven. Skautská myšlenka, praxe… nás k tomu rozhodně vede. Být či stát se lesoškolákem je být opravdovým skautem, bránit hnutí před tím, co skautské není a být odpovědný. Lesoškolák vede hnutí ze svého vnitřku, z přesvědčení….

Tato slova zazněla při jedné přednášce na letním běhu Jesenické lesní školy od bratra Sira. Velmi starý skaut, ale neuvěřitelně mu to pálí a ví, o čem mluví. K jeho životní zkušenosti se přidala i moudrost, kterou má ostatním, co říci. Takový má být život lesoškoláka. Abych to uvedla na rovinu. Letošní léto jsem byla na letním táboře pro vedoucí, kteří se chtějí dále vzdělávat a hledat cestu pro ostatní. A když budu ještě přesnější, jsem frekventant Jesenické lesní školy. Měla jsem potřebu někam vyjít a také něco načerpat. Konečně. Stále vzpomínám na obě setkání, jak na jaře, kdy jsme měli putovní víkend po Jeseníkách, tak také na letní tábor u osady Na horách. Na lesní škole jsem opravdově poznala, jak velkou hodnotu každý člověk má. Není to jen praxe, ale je to charakter. Setkala jsem se tam s ohromnými lidmi, kteří mohou být v mnohém ostatním vzorem. Navázala jsem tam pevné přátelství a neustále jsem cítila, jak je skautské bratrství opravdové. S lesní školou nejsem u konce, mám za sebou teprve polovinu. Přála bych každému, aby mohl zakusit to, co já, tam někde Na horách, na tamějších kopcích, denně se dívat na západy slunce nebo hvězdné nebe a usínat za zvuku trubky, která troubí skautskou večerku. Je toho mnoho, co jsme zatím zažili, ráda bych se o to postupně podělila v zápisech do naší oddílové kroniky, kam jsem o tom zatím nenapsala.

V roce 1925 vyšla útlá knížka Josefa Šimánka – Skauting, jeho podstata a význam a ethika. V této knize spisovatel píše, k čemu vlastně ten skauting je dobrý. „Snaže se vrátit člověka k přírodě, skauting nechce ovšem snížení kulturní úrovně životní, ani vytvoření umělého primitismu, jenž nese i v umění tak často známky degenerované přesycenosti. Usiluje o tom, aby rytmus našeho života zněl v souzvuku s rytmem přírodním, aby naše kultura byla spojencem přírody, nikoliv jejím protivníkem, čímž jediné lze odhaliti tajemství  pravého života, onoho života, jen může býti sám v sobě účelem a cílem. Chce vychovati mládež svobodného pohledu, pokornou před zdrcujícím mlčením všehomíra, hrdou a pevnou před sebou. Nesmí býti neživým nepřemýšlejícím strojem, nýbrž samostatnou tvůrčí jednotkou, chápající své povinnosti a svůj vztah k sobě, bližnímu a k vesmíru, Nejvyšší Pravdě a Lásce, uvědomující si vždy a všude rozsah své odpovědnosti, velikou cenu kázně, zázračnou moc soustředěné, disciplinované vůle.“ 

Spisovatel vystihl poměrně velkou část výchovné podstaty Junáka. To, co napsal před 90 lety, stále v hnutí platí. Je k tomu ale zapotřebí lidí odhodlaných a plných víry. Ve skautingu je jich stále dost, protože skautská myšlenka přece tvoří lepší svět. Je nutno, ten dnešní svět takto přetvářet, není možné bezhlavě konzumovat a to platí pro všechny generace. Zvláště pro děti a mládež, protože ony jsou terčem dnešního světa dospělých, kde je ceněn výkon, množství, vydat ze sebe co nejvíce emocí, zabýt veškerou volnou minutu množstvím činností, prožívat už v tak mladém věku vyčerpanost a do své komunikace neustále sázet spojení – nemám čas. Zdá se, že nynější postpostmoderní člověk dávno kapituloval na úsilí, které potřebuje vyvinout, aby nekonzumoval jen to, co mu nabízí svět. 

To, co má opravdovou hodnotu je charakter. Mít dobrý charakter, to je práce, úsilí, na celý život. Věřím, že dobrou výchovou v opravdové hodnoty se dá charakter snadněji pěstovat, s radostí. Podle Pascala existují tři sféry, které člověk může dosáhnout: oblast materiální, oblast ducha a inteligence, oblast svatosti. Většina lidí prý dosáhne jen té první mety.

Skaut může dosáhnout až té třetí, protože skauting není slepý a neučí konzumovat, brát. Naopak. Učíme hodnoty jako dávat, obětovat se, být laskavý, ctít Pravdu a Lásku, sloužit...

Poslání lesoškoláka je pro mě výzva a tak snad ji budu stále plnit. Je totiž neustále aktuální.