Herně vážně nevážně

Právě teď se dívám na svoji malou dceru, jak prosvištěla kolem mne. Lítá venku. V tom cuku letu se podívala na mě, směje se, nahlas se zachichotala a její oči zajiskřily radostí. V té dětské hře se ukrývají velké poklady, které také dokážeme poztrácet.

Když se dívám, jak se dokáže hrát, vnímám tu hlubokou úctu, imponujeme mi ta spontánnost, fantazie, upřímnost. Dokáže malou obývací místnost proměnit na rodinný dům, ze kterého se vychází ven a jde se do obchodu, jak nám na posteli vznikne obchod s plyšáky, kde se dá platit i kartou anebo restaurace, kde se vaří a skvěle servíruje, třeba čaj v konvičce a koláč. Obyčejná peřina se mění na motorku nebo vlak, ve kterém jede zbytek rodiny, stůl je snad dennodenně proměněn na výtvarný ateliér a z tátového křesla u pracovního stolku se zrodí lékařská ordinace, kde se vážou tlapky plyšáků. Možná nic neobvyklého, možná si takhle hraje dřív nebo později každé dítě, ale já osobně žasnu nad tím, jak je její svět obrovský a pestrý. Velmi mi to připomíná úryvek z knížky o děvčátku Momo, kterou jsme letos dočítali na táboře. Autor tam velmi barvitě popisuje spontánní dětskou hru. Děti v nějaké díře objeví bedny, ze kterých se rázem stane námořní loď, která pluje po moři, občas běsnícím. Ony mají co dělat, aby se ubránily pirátům a přežily jízdu v té bouři. Děti jsou do této společné hry vtáhnuty nějakou hodinu. Uvědomuji si, že je to strhující. Dneska se objevují i projekty, jak najet na tu spontánní hru dětí, je to mnohdy až zvláštní, jenže doba si to žádá.

Hra hraje v dětství neskutečně důležitou roli. Velkým pokladem her je jejich sdílnost ať už rodinná nebo v partě. Bruno Ferrero napsal, že „sdílená hra je pramenem životní radosti – potěšení z dobrých vztahů.“ Uvědomuji si, že je dobře, že si tak to spolu hrajeme. Někdy je to se mnou jako rodičem horší. Otrávená z brigády, vyfluslá, sem tam mě napadá pohodlnost a to toliko chutí není, abych si jen tak radostně hrála. Jenže ta hra vytváří rodinného ducha: dělat věci společně a komunikovat. Je důležité být součástí, pak je nám spolu ještě lépe.

Špetka letního osamění

V podvečer, kdy stíny pomalu šplhají nahoru po historických domech, vyjíždím na kole vstříc městem. Osamocena, nemusejíce myslet na řadu dalších povinností, prožívám takovou vnitřní radost. Jedu téměř prázdnými ulicemi a rozhlížím se kam chci. Pod věží barokního chrámu slyším zvuky akordeonu. Zastavím se poslouchám.

Připadám si, jako bych se na moment octnula ve Středomoří. Prolézat křivolaké kamenné uličky, kde tu a tam cinkají skleničky s vínem a zavoní levandule, kde u stolů se lidé sobě dívají do očí navzájem a smějí se. Zatímco se tento sen rozplývá, dívám se opět na nebe, které mění barvu na zlatou. Slunce ještě hřeje, je teplý vlahý podvečer. Moje milá samota doléhá na srdce, které v ten okamžik plane radostí. Někdy člověk potřebuje být sám, na nic nemyslet, prožít si okamžik podle sebe s vděčností, která patří Pánu. Stačí nějaký okamžik, pro mě netřeba týdny, měsíce… I v samotě se dá sebe objevovat. Silněji vnímám něco, co mi dělá radost, po čem se více rozhlížím a když to vím, srdce se ohlásí. Vlahé letní podvečery zalité sluncem jsou jedním z příjemných částí prázdnin. Seberu kolo a jedu dál. Svištím po vydlážděné cestě do dalších uliček. To už pomalu myslím na kila rajčat nebo hrušek stojící v košíku kdesi na podlaze...

Zkrátka, když zaměřím svůj vnitřní zrak na důležitou věc, to je pokoj i přítomnost, jakoby Bůh osvěžil. On to také dělá, praví se v Janově kapitole: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (Jan 7,37-38)