Nenápadné výročí

Na hodinách je půl jedenácté dopoledne. On i já stojíme v kuchyni. Ždímáme rybízovou šťávu přes utěrku. Je ticho. Nikdo z nás nemluví. Je slyšet jen padající šťáva do misek.Nemluvně nabírám další hromádku rybízu. On rozprostře utěrku a já mu to tam nandám. Opatrně se přitom na něj podívám, abych viděla jeho obličej, který se nezdá být tolik nadšen. Opět nemluvně začne pracovat. Stojíme vedle sebe. Je stále ticho. A mně v tom tichu napadne ku příležitosti připomenutí našeho velkého dne jen to, že jsme dva protiklady.

Dva protiklady jdoucí společně životem. Přelézající hory, sestupující do údolí s velkou trpělivostí, občas setkávající se na bojišti. Naše prohry i vítězství zažíváme společně a vím, že je-li to oboustranné, je to lepší. Není mezi námi cíl, jen cesta. I nesnáze, radost, malý pokrok… jsou cestou. A jak píše benediktin Anselm Grün: „Čím déle jdu, tím jsem svobodnější od sebe samého a tím méně se moje ego hlásí o slovo. …“ Nakonec po vymačkání rybízu pozvednu štamprličku ořechovky a řeknu: „Tož na tu další cestu, ať je radostná.“ On se dívá kamsik do stolu, něco sleduje. Stále se to jakoby dokola opakuje. Čekám na bleskovou odpověd, ale nikde.:)

Nakouknu znova z poza rohu… Zkrátka jsme dva protiklady, kteří ale se v té tichosti milují. Kdy jeden či druhý je jako skála, která ční nad běsnícím mořem, zůstávající pevná, dokáže přijímat a čekat. …a mezitím on odpovídá: „Jo aj já jsem říkal, na radostné.“ Jít a nezkoušet to vzdát. Bůh je silou. 

Krásných 5

Mnohokrát mám dojem, že ty děti jsou velmi moudré a hlavně umí velmi dobře pozorovat. Sama si to ověřuji na naší malé dceři. V každém věku a u dětí je to dosti rychlé, je vnímatelné, že dělají velké pokroky v mnoha oblastech svého života. Každým rokem ba měsícem žasnu nad tím, co je to dítě schopné dělat, říct. Mám z toho radost. Nedávno jsme si spolu užívaly nanuk. Nic světoborného, ale pro nás je to chvíle, kdy se třeba na sebe více soustředíme a vychutnáváme si tu naši ženskou pospolitost. Chválíme si nanuky, ochutnáváme, smějeme se a pozorujeme. Ona má někdy tolik otázek anebo je mlčenlivě soustředěná na ten nanuk a jeho chuť. A já? Jsem ráda zticha. A když můžu, ráda přitom na chvíli zabřednu do těch svých rodičovských přemítání o výchově...

Těch pět let (čerstvě:-)) co je nám Darem poznávám, že pěstovat sebeúctu patří k velmi důležitým rodičovským úkolům. Sebeúcta není  instantním dílem chvíle, jednoho slova, jednoho nebo pár odpuštění, trvalé ochranitelské péče, stálého úspěchu, mnoha aktivit...  Pěstuje se.  Někdy se až člověku točí hlava z tolika výchovných způsobů, které tak nějak o sobě tvrdí,  že jsou dobré, protože...  Jsem potěšená, když narazím na obyčejná slova, které píše zkušenost a „kázeň, jíž učí život.“ (K. Leman) Pro mě to znamená, že máme dítěti ponechávat prostor, kde může chybovat a poučit se, kdy neúspěch není konec světa, nýbrž moment, kdy může povyrůst. Hranice netvoří vysoké zdi, nýbrž jsou takovým dobrým pomocníkem neomezující naši jedinečnou lásku.

A co dál? Nechat jej stále vnímat a pozorovat, že moci někomu něco dát, druhým vrátit, upozadit se, někam patřit a dát přednost někomu jinému před svým já, znamená vnímat svoji důležitost a tedy vyrůstat v sebeúctě.  Zdá se to jakoby samozřejmé,  ale vlivem působení tolika vlivů na výchovu, není. „Záleží na tom, kdo se dívá...“ (K. Leman)