Za pár dní oslavíme společné páté výročí
od našeho manželského slibu. Uběhlo již téměř neuvěřitelných pět let
ode dne, kdy jsme se společně vyslovili jeden druhému před Bohem.
Za pět let jsme spolu prožili hodně
radosti, ale i hodně smutku a bolesti. Málo jsme si tehdy uvědomovali,
že žít s někým blízkým je tak těžké, že sebemenší chybička, která se
určitým způsobem neopraví, může být důsledkem následné katastrofy, která
se potáhne. Poté existuje buď, anebo!
Ale psala bych tu raději o jiných
skutečnostech, které nás pomohly vytáhnout z našeho bahnivého
manželského rybníčka, kde se topil jeden i druhý navzájem. Z toho všeho
mi vyplývá, že nás docela rychle potkalo vystřízlivění a následný šok,
že jsme každý jiný.
To je typické, ale málo jsme to
s naivitou čekali. Ke všemu jsme se potom nějakou dobu nedokázali chápat
a byli jsme málo otevření, se strachem uvnitř. Ještě došlo ke všemu i
na dlouhodobou ztrátu zaměstnání mého manžela (nemá ji ve svém oboru
doposud, jen brigádu:)). Být s mužem rok a půl doma je cesta kamsi do
háje nebo cesta trpělivosti třeba k budoucí svatosti:-)… I přesto
všechno jsme dnes v rovině, že si uvědomujeme, že manželská láska je
cílevědomá práce a rozhodnutí plně milovat. Chceme manželství společně
zlepšovat a to je pro mě nyní obrovský dar, který nese své plody.
Silou pro obrácení našich krkolomných
pádů je Ježíš a samotná hluboká vnitřní přeměna. Ježíš totiž moc dobře
věděl, jaký člověk je a že přirozená láska jdoucí bok po boku nestačí.
Vždycky se prý může roztříštit, a proto proměnil tu přirozenou vodu
v opojné víno. A kdo chce pije. Tak jsem to nějak pochopila. Naše krize
nás posunula hodně, hodně dál, až si říkám, že to není možné...
Samozřejmě, že stále máme na čem pracovat, co měnit… Vše je záležitostí
času i té trpělivosti vycházející z víry. Zpětně si uvědomuji hloubku
našeho svatebního kázání o dvou růžích a Malém princi. Slova kněze byla
pro nás tak trefná a důležitá, odrážela se v nich i naše budoucnost, jen
jsme si je měli více připomínat: „A pro ten čas, který jsi své růži
věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ Aby se něco mohlo dlouhodobě
zlepšit, napořád, je třeba boží pomoci. Prosit o ni z upřímnosti srdce,
hledat ji kolem sebe. Já tímto děkuji všem milým kolem nás, kteří nám
pomohli a my víme díky nim, že Bůh je pořád s námi. Za sebe jsem
nevzdala boj o dobro pro druhého, i když to bylo tak těžké. Mě skauting
naučil se příliš nevzdávat anebo aktivně napomáhat a i díky tomu se
"daly kroky do pohybu". Páté výročí našeho manželství podpořím pro
letošek slovy, která jsou z krásné knihy Manželství? Jen přes mou
mrtvolu!: „Manželská láska je mnohem více než jakákoliv vášnivá
láska. Ve svém nejhlubším jádru je totiž něčím zcela jiným: životem a
smrtí, zmrtvýchvstáním – místem, kde přestává moje „já“ a rodí se dítě,
kde selhává lidská láska, aby byla uzdravena Boží láskou.“ Pro
někoho tohle mohou být banální (až směšné, jak se v tom zrcadlí
nezralost) záležitosti každé fáze manželství, ale pro nás mají obrovskou
hodnotu, když na to nazíráme z jiné perspektivy. Boží. To lepší z nás
je uvnitř srdce odevzdávaného Bohu.
