Jednou jsem slyšela, že čím chce jít
člověk výš, dál, tím hlubší kořeny potřebuje. Dá se to brát různými
způsoby i vztáhnout na mnoho skutečností. Já poslední dobou přemýšlím o
tom, jaký je můj vztah s dcerou a také stále myslím na to, jak je mi
s těmi ženskými dospívajícími srdci dobře. Kolik s nimi člověk zažije
legrace nebo prožije dobrodružství. Nedávno jsem s těmi dospívajícími
tančila u lesa polku, fotila jsem jejich holubičky, poplácaly jsme se po
ramenou, hlouběji hovořily, vtipkovaly, fotily na xkrát selfíčka... Co
vím ale já… Nenápadně jsem je vedla sklonit se ke kráse, budit
pochopení, přidat, navést… Přijde mi, že čím jsou ty holky starší, tím
já potřebuji zároveň být pevnější, přístupnější, respektovat… Sama bych
to ale nezvládla, proto jsem ráda, že na to nejsem sama. Tím chci také
říct, že mé kořeny se zavrtávají do hloubky skrze to konkrétní. Skrze
konkrétní se více a více setkávám s „Nehmatatelným“.
V tom našem rodinném kolotoči také
zažívám s dcerkou různé situace a čím je starší, už se nedá opít
rohlíkem, „levným slovem“, levnou chválou… Ostatně takto jsem se ji
nesnažila vychovávat. Jen jsem si chtěla ilustrovat, že zkrátka to dítě
je od narození dost chytré, vnímavé a moudré. Pro mě to nezní přehnaně.
Už jsem si nějak zakusila, že vychovávat holku vyžaduje mnohdy (ne-li
často) vnitřní vydání, rozvahu, trpělivost, téměř permanentní komunikaci
s gesty dohromady, a co je zajímavé tak dovádění a spontánnost a k tomu
dát najevo radost, nejlépe smích… Ona ta osůbka vidí až za roh a velmi
mne nyní překvapuje, když mi sděluje, co všechno o mně nebo o nás
rodičích ví. Je známé, že to je máma, která učí svoji dceru umět být
sama s sebou, umět se radovat, pracovat… Své rodičovské umění by nakonec
měla dovést k tomu, aby jednou její dcera byla samostatná. I ve
výchově Bůh dopouští, „aby se náš život napínal a znovu formoval,
abychom své jedinečné gobelíny utkali celistvějším a svatějším
způsobem.“ (K. J. Zenová)
