Vím, že už je to nějaký čas, kdy vánoční
doba skončila. Chtěla jsem jen malou vzpomínku na krásné svátky, které
se nerodily tím, co všechno člověk nachystal, napekl. Rodily se uvnitř
společenství kam patřím. Odzvonily symbolicky dvakrát. Jednou začaly a
zase skončily.
Vánoce jsou nádherným tajemstvím, kde se
skrývá naše identita. Stát před jeslemi a rozjímat o tom, kdo jsem a
kam jdu. Uvědomovat si svou jedinečnou cestu, růst. Všechno do sebe
zapadá dílek po dílku.
Pohled na ty jesle je jako pohled na
naše bezbranné srdce, které touží být milováno i napřek tomu, že bylo
mnohokrát zraněno a naše důvěra často byla na bodu mrazu. Když odzvoní
Vánoce je tu čas, kdy ty naše lidská srdce měknou a více naslouchají. Je
moc dobře, že tohle zkrátka ovlivnit nemůžeme. Přišlo mi krásné číst
tyto obyčejná slova, kde vlastně zjistíme, že: „V oblasti srdce jsou
všichni lidi stejní. Neexistuje tu žádná viditelná hierarchie, již
bychom mohli odlišit oblečením.“ (Jean Vernier – Krása lidskosti)
Je to nekonečný běh, kdy se naše srdce
střetává s realitou a touhou. Jako malé dítě věřím stále na zázraky, ale
ne ty sladké zázraky, ale ty uvnitř srdce.
Pane, Tobě díky za ty dary. „Teprve,
když srdce vyzraje v lásce, se může vydat na cestu nejistoty a vložit
svou důvěru v Boha.“ (J. Philippe) Je to mnohdy těžké, je to krok kamsi,
kde to nemáme pod kontrolou. Tam se teprve protne most naší víry s
vlastní zkušeností. Touto cestou nás vede "Trpělivost". Ona miluje více
než my a nespěchá tolik co mi.
Žádné komentáře:
Okomentovat