Kde domov můj aneb poznámky z putování

Opět v neděli v podvečer přejíždím nádražní stanice a koukám z toho velkého okna do krajiny, kterou povětšinu lemují pole. Jsem plná dojmů, myšlenek i otázek. Ještě mi v srdci zní melodie i slova národní hymny „Kde domov můj“, kterou jsem zpívala tak čtyřikrát. I když není těchto úvodních slov zakončeno otazníkem, možná to někdy svádí, já si jej tam ale dneska dám.

Kde domov můj? Hned mne to vzpomínkou zavede zpět do nedělního rána, kdy jsem šplhala do kopců svých milovaných Chřibů k vrcholu Brdo. Cestou jsem vnímala vůni listí, hub, slyšela praskat větve, snášet listy ze stromů, sem tam mi ukápla kapka deště na oblečení, před očima se místy tvořila mlha a vzápětí ji rozfoukával vítr. Ohromná podívaná. Domovská krajina je krásná, někdy se mi zdá, že si ji méně vážíme. Znovu nám tu její krásu a bohatství se vším všudy připomínají pravdivé slova naší národní hymny. Možná to zní trochu sentimentálně, ale ten podzim z nějakého úhlu pohledu sentimentální je.

Také jsem doma mezi svými, které se snažím posunovat životem vpřed. Stojí to obrovské úsilí, i obětavost, ale na druhou stranu mi to dává smysl.

Cesta pokračuje. Ve dvanáct hodin jsme se shromáždili na vrcholu Brdo a zpívali státní hymnu. Ve zpívajícím davu zástupy mladých, já tuším i vím, že odhodlaných, radostných, bojujících i toužících. Čím více jsem s nimi, uvědomuji si důležitost jejich prožívání světa. A když jsme tam tak na vrcholu všichni stáli se zdviženou rukou v pozdrav, zachvělo se ve mně domnění, že není krásné být jim jen přítelem, ale je dobré jim „pomáhat rozlišovat impulsy, které se na ně valí, i za cenu, že se ocitnu v disentu.“ (P. G Cabra). Hlavně, aby to byl ten mírový, jenž je ovocem Ducha.

Dozněla oblíbená píseň tatíčka Masaryka. Ten jeho životní postoj k mnoha jevům mi zastavil, někdy ve dne i v noci, běsnící srdce, když jsem si mohla přečíst jeho myšlenky: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl. Člověk si musí najít svou cestu. Jestli ji opravdu hledá, najde ji velmi brzy. Potom se jí ale už musí držet, nebo zabloudí.“

Oslavy 100 let vzniku první Československé republiky stále doznívají, na druhou stranu sem ráda, že mnohde škrtly jiskru zájmu o ideály, které si nemáme nechat vzít jakož i smysluplný životní program.

Jak bláznivé je dobro?

Na některé chvíle se nemá čekat, až… až…., ale jít do toho, i s nulovou investicí. Mám nyní na mysli dobrotu, která se často schovává, za tím ale, než aby mohla vyjít v daném okamžiku vyjít ven a mít co největší účinek. Přiznám se, že toto ovoce je na jednu stranu dosti chutné a na druhu stranu je náročné jej vypěstovat či nejlepší možnost - pěstovat. Často mě přepadají bláznivé nápady, které ráda proměňuji v realitu. Zjistila jsem, že i to okolí se určitým způsobem nějak mění. Moje nápady nejsou tak ohromující jako např. svatého Františka z Assisi, o kterém Chesterton píše: „Mladý blázen nebo mizera je přistižen, jak okrádá svého otce a prodává zboží, které měl hlídat; a jediné vysvětlení, které podá je, že mu do ucha promluvil jakýsi silný hlas odnikud a řekl mu, aby vyspravil trhliny díry v jisté zdi.“ (G. K. Chesterton František z Assisi)

Je to stále poněkud výzva, udělat něco, co ostatní potěší, jejich oči zajiskří. A to mě stále fascinuje, i když je to jen opravdu maličkost! „Být kapku bláznem“ jako sv. František, to mě přitahuje. Výstižně to formuluje Chesterton: „Chtěl být bláznem stále víc a víc a chtěl být bláznem dvorního Krále ráje.“ Takové skutky vyžadují změnu. Nelze dobrotu dělat jen proto, aby se sklízely ovace, ale dělat to jako jak to myslela sv. Terezie z Lisieux: „zvedat spadlý špendlík z lásky“, což je silnější. Vykonané dobro se vrací. Někdy je jeho vůně velmi vnímatelná, jindy jsou to jen stopičky.

I když si někdy myslím, že moji vnitřní lidskou část prázdnoty čekající na zaplnění, nezaplní ti či oni, mám zkušenost, že takovou naši dobrotu nejvíce odráží děti. Nedávno mi moje dcerka říkala: „Jsi nejlepší maminka na světě.“ Moje vrtkavé sebevědomí se nad tím chvíli pozastaví, nastolí otázku: Čím jsem si to zasloužila? Hm?, ale poté raději nechci o tom přemýšlet. Nicméně i to je signál, že rodiče vychovávají tehdy, když o tom neví (například). Věřím, že takto podobně intenzivněji se může dobrota šířit i mezi lidmi. Můj smysl pro dobro je odvislý na Zdroj a taky na tom, že „Život je tvořen detaily, které jej mohou udělat těžkým, nebo naopak lehkým.“(píše O. Haumonté) Tak si to tu zpříjemňuji, je to mnohdy dřina. :)