Vůně bezu

Vůně bezu je poslední týdny cítit na mnoha místech. Je to moje oblíbená vůně. Intenzivní, líbezná, plná. Od jiných se dá často snadno rozpoznat. Nyní je to přírodě kolotoč vůní, barev, tak jak to mám ráda. V pozadí čisté radosti, neboť někdo napsal před více než sto lety ve své , že příroda je „nejnepochybnější a nejčistší  radost“ (The House of Quiet. A. Benson) se skrývá mnoho práce, aby vše dobře zafungovalo a my následně mohli obdivovat vše, co v ní je.

Připomíná mi to lidský život, klidně i ten můj. Má své období, kdy se něco připravuje, něco chystá a pak přijde na zralost, kdy to vše dohromady, přináší své plody. Je zapotřebí vytrvalost, ale dělat i to, co člověka připravuje na to, aby upřímně viděl tu krásu. Je dost možné, že pan S. Freud měl v něčem pravdu, když řekl, že to může být „milovat a pracovat“. Podobně to řekli mnozí před námi a někdo ještě řekne i dnes. V obou je cosi, co časem přivede k tomu, že člověk narazí sám na sebe či únavu.

Ale i to je cesta. Když přijmu své omezení a dám Pánu svou ruku, on ji lehce povede dál. „Ježíš mi dává účast na svém božském životě, který neunavuje, a to ani tehdy, je-li cesta hodně náročná.“ (A. Grün). A tak to hodím „za hlavu“ a jdu se raději s ním setkávat.

Štěstí v dešti

Některé okamžiky života jakoby zrcadlily to, co se do nich už dříve vkládalo. Mnohdy nám to dojde až za několik (…) poté a možná nedojde … Jsou to spíše jen takové šimravé doteky, které brzy odezní (zmizí z očí, rukou…), ale uvnitř zanechají hlubší stopu. Jako mámy se mě to jistě více dotýká… 

Je to několik týdnů zpět, co jsem trávila nějakou hodinu na dětském hřišti. Sledovala jsem také nebe, které se pomalu začalo zatahovat. Říkala jsem si, že je na čase raději jet domů, protože to vypadalo vážně na déšť. Já sedla na kolo a dcerka uháněla na koloběžce. Oběma nám to pěkně spolu frčelo. Asi v půli cesty na nás dopadly první větší dešťové kapky, které postupně nabíraly na intenzivitě. A když jsme musely zastavit na křižovatce na semaforu, protože zrovna skočila červená, spustil se obrovský liják. Pohotově jsem na dceru navlekla nepromokavou bundu, kterou jsem ji vezla v batohu. Opravdu hodně pršelo, já měla za za chvíli promočené kalhoty, mikinu i boty. To mě ale moc nezajímalo, spíše jsem si říkala, jak na to ona bude reagovat, když takto mokneme. Podívala se na mě a já se na ni usmála a ona mi to vrátila. Pak jsem jí ke všemu něco veselého v tom dešti sdělila a začaly jsme se tomu společně hodně smát. Žádný brekot nenastal. Jen smích. Až jsme přijely domů, s námahou jsme ze sebe svlekly mokré oblečení, které jsme mohly i ždímat. Ještě jsme o tom vtipkovaly. Byla to velmi zajímavá chvíle, kdy si jako rodič opět uvědomíte, že dítě je „ovoce“ života, které zraje tak, mu to umožňujeme… Je to velmi jednoduše řečeno. Když mu ukážu, že lze prožít radost v nepřízni, je dost možné, že to zkusí také, protože ono vidí, slyší, cítí… Bude si to ale přetvářet podle sebe. My mu dáváme jen jakýsi stavební materiál.

Vím, že i když leje a já jsem tam s ním, v pokoji, povzbuzuji, jsem pro něj takový maják – bezpečí a určité jistoty. Platí to nejen v dešti. :-) Děti obohacují život, o tom není pochyb. Je otázkou spíše na mě jako rodiče, jak jsem schopna si to mnohdy ve svých starostech, bolestech uvědomovat. Někdy je to lehčí, někdy těžší, ale přesto… Je tu náš život pod milujícím pohledem Pána, který je mě schopen znovu a znovu povzbudit a posilnit. Žádný krok není nijak bezcenný, ať je takový nebo takový.