Prázdninové ovoce

Prázdniny s sebou přináší neskutečně mnoho radovánek, krásných zážitků, podívané... Je to sice všechno hezké, možná to bude v mysli i v srdci někoho znít ještě nějakou dobu po prázdninách. Já měla letos už po dvanácté opět možnost si všímat něčeho více, než jen toho, co jsem si mohla urvat jen pro sebe. Stále cítím obrovskou radost, když mi bylo dáno pocítit, jak dozrává vnitřní ovoce těch, které mám kolem sebe. Je to ovoce, které je neobyčejné a chutná jinak než to, které utrhneme ze stromu, keře. Takové ovoce kolem mě zraje pomalu a vím, že potřebuje „opečovávat“, aby mohlo dobře druhým chutnat. Nebylo jen na povrchu krásné a uvnitř shnilé. Stojí to velkou námahu, ale já s tím za těch x let počítám a každý rok se vrhám spolu s ostatními do pěstebního dobrodružství. Tak mě Pán vede a učí. Pokaždé to vždycky stojí za to.

Letos jsem dostala neobyčejný dar, který jsem mohla rozbalit jedině v přítomnosti druhých. Darem bylo právě nakouknout do procesu zrání tohoto vnitřního ovoce. Mám také dojem, že letos jsem prožila vnitřní uzdravení. Když to člověk prožije, pocítí, má opravdovou zkušenost i vědomí, že je boží milované dítě, vidí věci jinak (nově, nadějně, radostně, vnímá sílu Ducha sv. ...). Předtím jsem to tak nemohla vidět. Můj proces zrání velmi ovlivnil a stále formuje a životní styl, jehož mottem je „Každý den vykonat alespoň jeden dobrý skutek“. Díky němu mi bylo dáno najít svůj trvalý bod před patnácti lety a dnes je tento bod zajímavě rozvinut a já jsem šťastná. Neskutečně mi v každodenním životě pomáhá. Také bych řekla, že žasnu kam mě Pán v tomto bodu pořád zve a vede:). Někdo by ofrněl nos nad tímto životním stylem, ale já jsem neskutečně vděčná. Díky Bože.

„Když jsme našli svůj trvalý bod, už se nemusíme otáčet jako korouhvička, ale můžeme si vychutnávat každý okamžik života. Jestliže byly dříve naše dny poznamenány napětím a únavou, dnes se nám zdá, že překypujeme nevyčerpatelnou energií. Cítíme se probuzení, odpočatí a uzdravení a máme obrovskou chuť do života. Poctivá práce na revizi života, jejímž základem je uvědomění modlitba, odpuštění a vděčnost, přirozeně vede k tomu, že kombinace vyrovnaného optimismu a zdravého realismu se stane vzrušujícím životním stylem. Objevíme jak jsou cesty Páně nekonečné právě v možnostech, které nabízí život....“ Z knihy Najdi v sobě sílu radosti od Marino Parodi.

 Zapomněla jsem dodat, že ten dar byl letos prostě neobyčejný. Ale to byste museli vidět mýma očima a srdcem:).

P.S Právě probíhá celosvětové setkání skautů v Japonsku. Více třeba na www.jamboree.cz

Malé svatební výročí

Přesně dnes jsou to čtyři roky, co jsme vstoupili do svátostného manželství. Určitě je co oslavovat. Když budu upřímná, tak řeknu, že se ztrácím v tom, zda na té naší oslavě se oba více smějeme nebo nám tečou slzy. Po chvilce zamyšlení si troufnu tvrdit, že se rovno oba smějeme, tak i pláčeme. Jestliže se poohlédnu do minulosti, vidím, že jsme spolu už urazili kus cesty. Ale i tak jsme teprve na začátku. Manželství je krásná cesta k Bohu. Na druhou stranu na této cestě, která se zřejmě zdála být v začátcích tak krásnou, se náhle na ní objevilo plno kamenů a klestí bránící v pohodlné chůzi. Mám více odřené nohy, protože v takové terénu mnohdy nezvládám dobře chodit. Byla jsem pěkně zaskočená, že překážky, které nám přišly do společné cesty, nám náš vztah zamotaly. Poznali jsme své chyby, odlišnosti, odlišnou komunikaci... Možná se nám ten společný sen, co byl na začátku trocha rozplynul. Ale to se nám jen zdá, manželství se překlenulo do jiné fáze. Růžové brýle jsou pryč. Nastala holá realita se kterou je třeba počítat, žít a nehádat se s ní.

Zjistila jsem, že v manželství je důležité přijmout jednotu napříč odlišnostmi. Je to velmi důležitý úkol, který můžeme o to lépe plnit, pokud se sami odevzdáváme i naše manželství Bohu. Nikdo totiž do manželství nepřichází zcela připraven v oblastí emocí, psychiky i duchovní. Někdy je manželství jako bojové pásmo – nerozumíme si, máme jiné očekávání, představy aj. Z bojového pásma je nejsnadnější cesta ven – útěk. V tomto případě se na útěk dávají ti, kteří nepochopili Boží plán a smysl manželství. Já to snad už pochopila díky mnoha skutečnostem, které se staly a které nás zavedly tam i tam. Jen Bůh moc dobře ví v jakých oblastech potřebujeme růst a proto nás uvádí do různých situací a čeká, jak ně budeme reagovat.

V jedné krásné knize od Wilfrida Stinissena – Otče, odevzdávám se ti, kterou čtu a která není pro mě náhodou, se píše: „On stále věří, doufá, zkouší všechny prostředky, jak nás přímět, abychom uvolnili sevření a poddali se. Místo abychom si mysleli o Bohu jak je nemožný, měli bychom mu být vděční, že nikdy neztrácí odvahu. Bůh nás zná. Ví jak jsme zarytí sami do sebe a jaká máme sklon stavět do středu své vlastní já, i v lásce.... Boží láska k nám nutí Boha, aby se zdánlivě stáhl zpět a tím odstranil oporu pro naši sebelásku a pýchu.“ Manželství je jako putování vyprahlou pouští, dáme-li se jí Bohem vést, náhle objevíme prameny. Jsem vděčná, že se můžeme setkávat s Ježíšem. Můžeme se navzájem učit i růst. Jsem vděčná, že manželství je závazek, jdeme spolu dál...

Být rodičem

Před dvěma léty jsem se stala mámou. Být mámou je krásné Boží povolání. Co si ale budeme povídat. Být rodičem je velmi těžké Boží povolání, ovšem velmi důležité. Ani jsem netušila kam mě takové dobrodružství vlastně zavede. Jako mnoho maminek i já mám plno starostí. Někdy se cítím „vyfluslá“, někdy na dně... Ale jak ten život pluje, tak si uvědomuji, že já se svým dítětem rostu. Každý den se snažím uvědomovat, jaký přenádherný dar nám byl Bohem dán. Každý den se snažím prožívat radost a štěstí. Každý den se snažím Bohu děkovat za den, které jsme prožili ať se dělo, co se dělo. Už vím, že bych nikdy svoji rodičovskou roli neměnila. Holt jsou okamžiky, kdy je na nás vyvíjen společenský tlak, který snižuje hodnotu a důležitost rodičovství... Ale to už je vlastně jiná kapitola.

Chtěla jsem říci, že se vracím psát blog. Ovšem bude jiný, bude o obyčejném životě... Něco mě přesvědčilo, že bych mohla znovu začít. Nevím, zda to bude mít nějaký smysl... A zda tím blogem vlastně něco řeknu.

Poslední měsíce mě honily myšlenky ku psaní. Myslím, že za to může Duch svatý. Někdy to bylo tak intenzivní a jindy, jako teď, ty myšlenky trocha polevily. Neuměla jsem se pořádně odhodlat. A nakonec jsem psala zcela něco jiného a jinam. Ke všemu mé rodičovské starosti a povinnosti mě zaměstnaly tak, že už jsem neměla sílu něco ze sebe (nejlépe smysluplného) vymáčknout na blog.

Rodičovství je Boží povolání na plný úvazek, není to nic navíc, co k nám přišlo a když nechci, nemám chuť, náladu, nedaří se, tak se z této role mohu nějakým způsobem vytrácet, na něco se vymlouvat, jak je libo. Noemi Aldort ve své knize píše, že „rodičovství je cesta je zralosti a růstu, pokud se odvážíme více se učit a méně vyučovat.“ A já si díky jedné krásné myšlence, denně snažím uvědomovat, že děti se rodí dokonalé a jejich chování vychází z lásky a radosti. Aby z dětí vyrůstali samostatní, milující lidé, nelze děti ovládat. Naopak ponechávat jim svobodu a růst s nimi. Je to pro nás obrovská výzva. Každý rodič má totiž jedinečný způsob přístupu k výchově, každý z nás si nese staré návyky z rodiny a vše se míchá. Může to být na jednu stranu výchovy schopné a na druhou stranu třeba vůbec. Co může být vodítkem pro rodiče je fakt, že, „našim právem a povinností je starat se o dítě a podporovat jej v jeho růstu.“ Uvědomuji si, že musím denně hledat tu nejlepší cestu ke komunikaci s dítětem, abych mu pomáhala rozvíjet se a nebylo omezováno mou minulostí, obavami, stresem atd. Je to těžké, ale kdyby život byl lehký, nevím zda bychom se v něm mohli dobře rozvíjet...

Velmi se mi líbil citát v knize v kapitole o lásce a výchově dětí: „Květinu nezaléváme proto, že květe. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.“   Jen dítě jisté v naší lásce za jakýchkoliv okolností, se může rozvíjet. Je-li láska jen prostředkem k ovládání, přestane ji věřit. Být mámou a tátou je mnohdy náročné, ale nám v té výchově mohou pomáhat modlitby, které jsou velmi důležité, ujistit nás může Boží slovo, Boží láska k nám, i knihy. Já v tom nacházím obrovskou sílu, i napřek naší situaci. A to jsem ještě nezmínila lidi, které mám kolem sebe:), kterým tímto ze srdce děkuji.