Naplněná samota

Občas mám pocit, že jsem hodně sama. Jsou to chvíle, kdy necítím lidskou blízkost, to jest pro mě: povzbuzení, nějaké dobré slovo odněkud, debata… Jindy zase tolik miluji chvíle, kdy jsem sama a pokouším se vnímat Boží přítomnost.

Vím, že každé mínus v našem životě může mít v Naději plus. Záleží na nás jako daleko vidíme. Prosté slova moudrého a zkušeného člověka to říkají nápodobně: „Dobrou náladu může mít každý, kdo o to stojí.“ Tohle nepsané „pravidlo“ má svoji hodnotu vnitřního růstu.

Platí to i o samotě, spíše o té, kterou můžeme nazývat „naplněnou samotou“. Naplněná samota je ona chvíle Boží přítomnosti. V ní zjistím, jak na tom jsem.

Tuhle neděli jsem se po probuzení ihned podívala do okna, kam dopadaly první sluneční paprsky. Když jsem odtáhla záclonu, neváhala jsem, nasadila klobouk s lilií, zapnula bundu a ještě v termoprádle jsem vyšla ven na protější kopec. Byla jsem tam sama, měla jsem rozhled po krajině. Přítomnost mi také dělali ptáci, kteří už cvrlikali. Stála jsem u staré jabloně a modlila se za celý následující den. Pocítila jsem vážně radost, sílu. V té samotě jsem nebyla sama, uprostřed byl Bůh. Vnitřní zdroj oné síly.

Spisovatel Harry Fara nedávno vydal velice krásnou knihu, ve které jsem narazila na slova, které mi odpovídaly na význam samoty: „Jiní říkají, že osamělost vzniká až v očích pozorovatele. To, čemu někdo říká bolest osamělosti, nazývá jiný slávou a radostí samoty.“

Samota se nyní překlenula do jiné polohy. Není to jen bolest srdce, ale může být pramenem, který občerstvuje a posiluje. „Čerpám z přírody vždy víc a více, nejnepochybnější a nejčistší radosti“, píše na konci 19. století A.C. Benson. I tohle mě určitým způsobem zasáhlo. Vracet se na místa, kde můžeš být chvíli sám, protože „líp slyšíš, líp vidíš, líp vnímáš věci kolem sebe“, říká Marek Orko Vácha.

I v postní době o to jde - častěji vycházet na ty kopce a nechat Boha hovořit a sebe mlčet. Je to moc krásné. Zde „nepotřebujeme růst, naopak musíme zůstat maličcí, menšit se čím dál více." (sv. Terezie z Lisieux).

Předjaří

Pro mě je předjaří obdobím, kdy více procházím tmou. Možná nejsem sama, kdo to tak vnímá. Uvědomuji si, že s příchodem jara má přijít do našeho života to největší svítání, Ježíšovo Vzkříšení. Ono nás má proměnit, ale než k tomu dojde, urazíme cestu zahalenu tmou. Poznáme to, protože, když o něco důležitého pro život z víry usilujeme, toužíme, Bůh takové „výzvy“ neodmítá a rovnou nás do nich ponoří.

Na cestě zjistíme jak je naše srdce v mnoha místech ztvrdlé nánosem „prachu“, který čítá určité milimetry. „Prach“, který usedá do srdce, i ten sebemenší, zpomaluje jeho chod. Je to špatně? Jistě, Nejvyšší Pravda nám to na mnoha místech Písma říká a nejen tam. Ztvrdlost srdce brání tomu, aby se Bůh zmocnil našeho srdce, o které stále usiluje. Předjaří, o kterém píšu je vlastně dobou postní. Jsme na cestě k Pánu a tato cesta je příležitost k tomu, aby naše srdce bylo oprášeno a mohlo se pak společně s Pánem upřímně radovat. Asi je nás mnoho, kdo se na tuhle postní dobrodružnou cestu vydal. Postní cesta mi dává poznat Pravdu. Její přítomnost, jenž „zasévá do našeho nitra neklid, probouzí drásavé touhy, nutí člověka klást i „nemožné cíle“, činit „bláznivá“ rozhodnutí a počínat si „naprosto nerozumně“;(z knihy Provokující evangelia) a postupně mi podává zprávu o tom, jak na tom to mé srdce je, v jaké kondici.

Přijde mi, že po tom zimním kapku statickém období, jsem vystavena znovu situacím, které prověřují moji trpělivost, víru, má zranění… Opět je přede mnou prověrka, která neprověřuje jakoby si jen myslet a vědět, ale ona prověřuje celý konkrétní život. Poznávám moc dobře. Je to prověrka Pravdy a ta sama o sobě říká:

„Kristova Pravda není pravda, které se tleská, je to pravda ukřižovaná.
Není to pravda triumfující, ale pravda, po níž spousta lidí hází s velkou chutí kameny.
Není to pravda salonní a oslňující, ale pravda, se stopami po hřebech.
Zárukou pravosti a platnost našich slov, jsou „jizvy po hřebech.“(z knihy Provokující evangelia)

Je čas znovu tuto ukřižovanou Pravdu obejmout. Jinak hrozí sbírání kamenů… Nic nového, ale přece jen se to týká člověka...