Přesně dnes jsou to čtyři roky, co jsme
vstoupili do svátostného manželství. Určitě je co oslavovat. Když budu
upřímná, tak řeknu, že se ztrácím v tom, zda na té naší oslavě se oba
více smějeme nebo nám tečou slzy. Po chvilce zamyšlení si troufnu
tvrdit, že se rovno oba smějeme, tak i pláčeme. Jestliže se poohlédnu do
minulosti, vidím, že jsme spolu už urazili kus cesty. Ale i tak jsme
teprve na začátku. Manželství je krásná cesta k Bohu. Na druhou stranu
na této cestě, která se zřejmě zdála být v začátcích tak krásnou, se
náhle na ní objevilo plno kamenů a klestí bránící v pohodlné chůzi. Mám
více odřené nohy, protože v takové terénu mnohdy nezvládám dobře chodit.
Byla jsem pěkně zaskočená, že překážky, které nám přišly do společné
cesty, nám náš vztah zamotaly. Poznali jsme své chyby, odlišnosti,
odlišnou komunikaci... Možná se nám ten společný sen, co byl na začátku
trocha rozplynul. Ale to se nám jen zdá, manželství se překlenulo do
jiné fáze. Růžové brýle jsou pryč. Nastala holá realita se kterou je
třeba počítat, žít a nehádat se s ní.
Zjistila jsem, že v manželství je
důležité přijmout jednotu napříč odlišnostmi. Je to velmi důležitý úkol,
který můžeme o to lépe plnit, pokud se sami odevzdáváme i naše
manželství Bohu. Nikdo totiž do manželství nepřichází zcela připraven v
oblastí emocí, psychiky i duchovní. Někdy je manželství jako bojové
pásmo – nerozumíme si, máme jiné očekávání, představy aj. Z bojového
pásma je nejsnadnější cesta ven – útěk. V tomto případě se na útěk
dávají ti, kteří nepochopili Boží plán a smysl manželství. Já to snad už
pochopila díky mnoha skutečnostem, které se staly a které nás zavedly
tam i tam. Jen Bůh moc dobře ví v jakých oblastech potřebujeme růst a
proto nás uvádí do různých situací a čeká, jak ně budeme reagovat.
V jedné krásné knize od Wilfrida
Stinissena – Otče, odevzdávám se ti, kterou čtu a která není pro mě
náhodou, se píše: „On stále věří, doufá, zkouší všechny prostředky, jak
nás přímět, abychom uvolnili sevření a poddali se. Místo abychom si
mysleli o Bohu jak je nemožný, měli bychom mu být vděční, že nikdy
neztrácí odvahu. Bůh nás zná. Ví jak jsme zarytí sami do sebe a jaká
máme sklon stavět do středu své vlastní já, i v lásce.... Boží láska k
nám nutí Boha, aby se zdánlivě stáhl zpět a tím odstranil oporu pro naši
sebelásku a pýchu.“ Manželství je jako putování vyprahlou pouští,
dáme-li se jí Bohem vést, náhle objevíme prameny. Jsem vděčná, že se
můžeme setkávat s Ježíšem. Můžeme se navzájem učit i růst. Jsem vděčná,
že manželství je závazek, jdeme spolu dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat