Máma - hrdina

Včera večer jsem se vrátila z malého rodného města zpět do „velkoměsta“. Bylo po 20:00 hodině a já s dcerou stála u tramvajové zastávky a čekala než přijede. Tramvaj přijela, my nasedly a jely jsme do cílové zastávky odkud to máme nejblíže domů. Dcera mezitím usnula, což je příhodné zrovna na nevhodném místě. Byla unavená z celého dne, odpoledne totiž nespala. Já s krosnou na zádech a brašnou přes rameno jsem dceru nesla v náručí z tramvaje směrem domů. „Náklad“ byl teda dost tíživý. Snažila jsem se jít jak nejdál to půjde.

V tu chvíli jsem si připadala jako ten hrdina či hrdinka. Ovšem nevím, zda v tom pozitivním nebo negativním slova smyslu. Spíše jsem s myšlenkami končila na té druhé úrovni. Tížilo mě svědomí, zda ji netrápím, když se snažím mít to Dobro na vysokém stupínku a ona to se mou musí vydržet. Co tím míním? Máma si hraje na hrdinku, když je činorodá…

Občas mám výčitky, že ji působím bolest. Poté hledám odpovědi na mé vnitřní otázky, zda tomu tak může být. Výchova dětí je náročná a dneska si více než kdy jindy uvědomujeme, vlivem vzdělání a informací, ty chyby, které je možné udělat a jenž následně mohou způsobit v pozdějším věku dítěti problémy.

 Třepat se před tlakem, který je v životě běžný, není neustále možné. Možné je ho přijmout  a pracovat s ním. Zkoušky a bolest v nás budují charakter. Bolest může být darem. Vím, že dospělí a děti mají svůj práh bolesti. Sebe beru jako rodiče a proto bych již mohla vědět, že: Bolest může být darem, pokud jako rodič znám rozdíl mezi bolestí a ubližováním. Pokud si osvojím tyto pojmy v praxi, u svého dítěte vybuduji hranice, které jsou potřebné k tomu, aby u dítěte budovaly charakter.

Každý rodič ví, že výchova dětí je náročná. Společně s výchovou dítěte zároveň roste i empatie samotného rodiče a nejen to. Vynořuje se spousta otázek, které si klademe hlavně ve chvíli, když máme výchovně jednat. Otázka bolesti k výchově patří. Zvládnutá bolest po výchovné stránce vede dítě ke zralosti a také k přijímání za sebe a své jednání odpovědnost (dle věku). „V každém věku se dítě učí přijímat odpovědnost za svou vlastní úlohu při uspokojování potřeb“ píše se v pěkné knize Hranice a děti. V čem spočívá to hrdinství rodičů je právě v tom - pomáhat dítěti pochopit, že musí postupně přebírat odpovědnost za své problémy. Je to hrdinství které umožňuje dětem přijímat odpovědnost za aspekty životy, kterým podle Bible můžeme říkat tzv. poklady (hodnotné věci). Součástí pokladu je i náš charakter – umět milovat, pracovat, sloužit.

Věřím, že tohle nepatří jen k výchově dětí, ale i k výchově nás samotných rodičů. Velmi mě zaujala věta z knihy Hranice a děti: „Bůh nás nevysvobozuje z našich zápasů a bolestí, když se učíme kázni a vytrvalostoti. Ve skutečnosti ty, které miluje, přísně vychovává, tak jako otec přísně vychovává své děti (Žd 12,5-10). Také říká, že nepodrobovat své dítě kázni je skutkem nenávisti, a nikoli lásky (Př 13,24)“. Pro mě z toho plyne, že nemusím mít v hlavě mnoho výčitek, mám zhodnotit situaci a rozhodnout se. Moje dcera je pro mě velká radost, vždy ji pomůžu, ale vím, že je dobré stanovit hranice, aby ona sama dovedla později řešit problémy.

Nemyslím to, když se vrátím k začátku myšlenky, kdy jsme se později vrátily z vlakového nádraží domů a já i nesla v náručí, ve své bolesti. Tahle situace mě spíše dovedla přemýšlet jak to v životě s výchovou a bolestí je…