Pro mě je předjaří obdobím, kdy více
procházím tmou. Možná nejsem sama, kdo to tak vnímá. Uvědomuji si, že
s příchodem jara má přijít do našeho života to největší svítání,
Ježíšovo Vzkříšení. Ono nás má proměnit, ale než k tomu dojde, urazíme
cestu zahalenu tmou. Poznáme to, protože, když o něco důležitého pro
život z víry usilujeme, toužíme, Bůh takové „výzvy“ neodmítá a rovnou
nás do nich ponoří.
Na cestě zjistíme jak je naše srdce
v mnoha místech ztvrdlé nánosem „prachu“, který čítá určité milimetry.
„Prach“, který usedá do srdce, i ten sebemenší, zpomaluje jeho chod. Je
to špatně? Jistě, Nejvyšší Pravda nám to na mnoha místech Písma říká a
nejen tam. Ztvrdlost srdce brání tomu, aby se Bůh zmocnil našeho srdce, o
které stále usiluje. Předjaří, o kterém píšu je vlastně dobou postní.
Jsme na cestě k Pánu a tato cesta je příležitost k tomu, aby naše srdce
bylo oprášeno a mohlo se pak společně s Pánem upřímně radovat. Asi je
nás mnoho, kdo se na tuhle postní dobrodružnou cestu vydal. Postní cesta
mi dává poznat Pravdu. Její přítomnost, jenž „zasévá do našeho
nitra neklid, probouzí drásavé touhy, nutí člověka klást i „nemožné
cíle“, činit „bláznivá“ rozhodnutí a počínat si „naprosto nerozumně“;(z knihy Provokující evangelia) a postupně mi podává zprávu o tom, jak na tom to mé srdce je, v jaké kondici.
Přijde mi, že po tom zimním kapku
statickém období, jsem vystavena znovu situacím, které prověřují moji
trpělivost, víru, má zranění… Opět je přede mnou prověrka, která
neprověřuje jakoby si jen myslet a vědět, ale ona prověřuje celý
konkrétní život. Poznávám moc dobře. Je to prověrka Pravdy a ta sama o
sobě říká:
Není to pravda triumfující, ale pravda, po níž spousta lidí hází s velkou chutí kameny.
Není to pravda salonní a oslňující, ale pravda, se stopami po hřebech.
Zárukou pravosti a platnost našich slov, jsou „jizvy po hřebech.“(z knihy Provokující evangelia)
Je čas znovu tuto ukřižovanou Pravdu obejmout. Jinak hrozí sbírání kamenů… Nic nového, ale přece jen se to týká člověka...
Žádné komentáře:
Okomentovat