Nenápadné výročí

Na hodinách je půl jedenácté dopoledne. On i já stojíme v kuchyni. Ždímáme rybízovou šťávu přes utěrku. Je ticho. Nikdo z nás nemluví. Je slyšet jen padající šťáva do misek.Nemluvně nabírám další hromádku rybízu. On rozprostře utěrku a já mu to tam nandám. Opatrně se přitom na něj podívám, abych viděla jeho obličej, který se nezdá být tolik nadšen. Opět nemluvně začne pracovat. Stojíme vedle sebe. Je stále ticho. A mně v tom tichu napadne ku příležitosti připomenutí našeho velkého dne jen to, že jsme dva protiklady.

Dva protiklady jdoucí společně životem. Přelézající hory, sestupující do údolí s velkou trpělivostí, občas setkávající se na bojišti. Naše prohry i vítězství zažíváme společně a vím, že je-li to oboustranné, je to lepší. Není mezi námi cíl, jen cesta. I nesnáze, radost, malý pokrok… jsou cestou. A jak píše benediktin Anselm Grün: „Čím déle jdu, tím jsem svobodnější od sebe samého a tím méně se moje ego hlásí o slovo. …“ Nakonec po vymačkání rybízu pozvednu štamprličku ořechovky a řeknu: „Tož na tu další cestu, ať je radostná.“ On se dívá kamsik do stolu, něco sleduje. Stále se to jakoby dokola opakuje. Čekám na bleskovou odpověd, ale nikde.:)

Nakouknu znova z poza rohu… Zkrátka jsme dva protiklady, kteří ale se v té tichosti milují. Kdy jeden či druhý je jako skála, která ční nad běsnícím mořem, zůstávající pevná, dokáže přijímat a čekat. …a mezitím on odpovídá: „Jo aj já jsem říkal, na radostné.“ Jít a nezkoušet to vzdát. Bůh je silou. 

Krásných 5

Mnohokrát mám dojem, že ty děti jsou velmi moudré a hlavně umí velmi dobře pozorovat. Sama si to ověřuji na naší malé dceři. V každém věku a u dětí je to dosti rychlé, je vnímatelné, že dělají velké pokroky v mnoha oblastech svého života. Každým rokem ba měsícem žasnu nad tím, co je to dítě schopné dělat, říct. Mám z toho radost. Nedávno jsme si spolu užívaly nanuk. Nic světoborného, ale pro nás je to chvíle, kdy se třeba na sebe více soustředíme a vychutnáváme si tu naši ženskou pospolitost. Chválíme si nanuky, ochutnáváme, smějeme se a pozorujeme. Ona má někdy tolik otázek anebo je mlčenlivě soustředěná na ten nanuk a jeho chuť. A já? Jsem ráda zticha. A když můžu, ráda přitom na chvíli zabřednu do těch svých rodičovských přemítání o výchově...

Těch pět let (čerstvě:-)) co je nám Darem poznávám, že pěstovat sebeúctu patří k velmi důležitým rodičovským úkolům. Sebeúcta není  instantním dílem chvíle, jednoho slova, jednoho nebo pár odpuštění, trvalé ochranitelské péče, stálého úspěchu, mnoha aktivit...  Pěstuje se.  Někdy se až člověku točí hlava z tolika výchovných způsobů, které tak nějak o sobě tvrdí,  že jsou dobré, protože...  Jsem potěšená, když narazím na obyčejná slova, které píše zkušenost a „kázeň, jíž učí život.“ (K. Leman) Pro mě to znamená, že máme dítěti ponechávat prostor, kde může chybovat a poučit se, kdy neúspěch není konec světa, nýbrž moment, kdy může povyrůst. Hranice netvoří vysoké zdi, nýbrž jsou takovým dobrým pomocníkem neomezující naši jedinečnou lásku.

A co dál? Nechat jej stále vnímat a pozorovat, že moci někomu něco dát, druhým vrátit, upozadit se, někam patřit a dát přednost někomu jinému před svým já, znamená vnímat svoji důležitost a tedy vyrůstat v sebeúctě.  Zdá se to jakoby samozřejmé,  ale vlivem působení tolika vlivů na výchovu, není. „Záleží na tom, kdo se dívá...“ (K. Leman)

Vůně bezu

Vůně bezu je poslední týdny cítit na mnoha místech. Je to moje oblíbená vůně. Intenzivní, líbezná, plná. Od jiných se dá často snadno rozpoznat. Nyní je to přírodě kolotoč vůní, barev, tak jak to mám ráda. V pozadí čisté radosti, neboť někdo napsal před více než sto lety ve své , že příroda je „nejnepochybnější a nejčistší  radost“ (The House of Quiet. A. Benson) se skrývá mnoho práce, aby vše dobře zafungovalo a my následně mohli obdivovat vše, co v ní je.

Připomíná mi to lidský život, klidně i ten můj. Má své období, kdy se něco připravuje, něco chystá a pak přijde na zralost, kdy to vše dohromady, přináší své plody. Je zapotřebí vytrvalost, ale dělat i to, co člověka připravuje na to, aby upřímně viděl tu krásu. Je dost možné, že pan S. Freud měl v něčem pravdu, když řekl, že to může být „milovat a pracovat“. Podobně to řekli mnozí před námi a někdo ještě řekne i dnes. V obou je cosi, co časem přivede k tomu, že člověk narazí sám na sebe či únavu.

Ale i to je cesta. Když přijmu své omezení a dám Pánu svou ruku, on ji lehce povede dál. „Ježíš mi dává účast na svém božském životě, který neunavuje, a to ani tehdy, je-li cesta hodně náročná.“ (A. Grün). A tak to hodím „za hlavu“ a jdu se raději s ním setkávat.

Štěstí v dešti

Některé okamžiky života jakoby zrcadlily to, co se do nich už dříve vkládalo. Mnohdy nám to dojde až za několik (…) poté a možná nedojde … Jsou to spíše jen takové šimravé doteky, které brzy odezní (zmizí z očí, rukou…), ale uvnitř zanechají hlubší stopu. Jako mámy se mě to jistě více dotýká… 

Je to několik týdnů zpět, co jsem trávila nějakou hodinu na dětském hřišti. Sledovala jsem také nebe, které se pomalu začalo zatahovat. Říkala jsem si, že je na čase raději jet domů, protože to vypadalo vážně na déšť. Já sedla na kolo a dcerka uháněla na koloběžce. Oběma nám to pěkně spolu frčelo. Asi v půli cesty na nás dopadly první větší dešťové kapky, které postupně nabíraly na intenzivitě. A když jsme musely zastavit na křižovatce na semaforu, protože zrovna skočila červená, spustil se obrovský liják. Pohotově jsem na dceru navlekla nepromokavou bundu, kterou jsem ji vezla v batohu. Opravdu hodně pršelo, já měla za za chvíli promočené kalhoty, mikinu i boty. To mě ale moc nezajímalo, spíše jsem si říkala, jak na to ona bude reagovat, když takto mokneme. Podívala se na mě a já se na ni usmála a ona mi to vrátila. Pak jsem jí ke všemu něco veselého v tom dešti sdělila a začaly jsme se tomu společně hodně smát. Žádný brekot nenastal. Jen smích. Až jsme přijely domů, s námahou jsme ze sebe svlekly mokré oblečení, které jsme mohly i ždímat. Ještě jsme o tom vtipkovaly. Byla to velmi zajímavá chvíle, kdy si jako rodič opět uvědomíte, že dítě je „ovoce“ života, které zraje tak, mu to umožňujeme… Je to velmi jednoduše řečeno. Když mu ukážu, že lze prožít radost v nepřízni, je dost možné, že to zkusí také, protože ono vidí, slyší, cítí… Bude si to ale přetvářet podle sebe. My mu dáváme jen jakýsi stavební materiál.

Vím, že i když leje a já jsem tam s ním, v pokoji, povzbuzuji, jsem pro něj takový maják – bezpečí a určité jistoty. Platí to nejen v dešti. :-) Děti obohacují život, o tom není pochyb. Je otázkou spíše na mě jako rodiče, jak jsem schopna si to mnohdy ve svých starostech, bolestech uvědomovat. Někdy je to lehčí, někdy těžší, ale přesto… Je tu náš život pod milujícím pohledem Pána, který je mě schopen znovu a znovu povzbudit a posilnit. Žádný krok není nijak bezcenný, ať je takový nebo takový.

 

Plnosti

Z kraje jara jsou ty travnaté koberce ještě kapku mdlé, ale jakou radost způsobí, když se v tom koberci objeví něco barevného a vidíš to z dálky. Je to radost asi proto, že po delší zimě si s námi přestávají hrát na schovávanou ty krásy, co jsou ukryté v podzemí. Pak za několik dní, týdnů se ta schovaná krása rozbují do plnosti.  Rozhojní se barvy i vůně.. Někdy mě při takových vjeme napadají  určité myšlenky, které vychází z okamžiků vlastního života. Tuhle jsem se tiše radovala z fialek, které jsme o víkendu často obcházeli sem a tam. Ale mně to nedalo. Poklekla jsem k nim. Po roce cítila jejich vůni a obdivovala jejich fialovou barvu plnosti.

Věřím, že pro takové okamžiky máme více otevřené oči, abychom nasáli tu krásu božího stvoření. Poznávat, že mnohdy plnost vyvěrá i z naší schopnosti si všímat. Je to jakoby jednoduše dosáhnout plnosti, která nás dokáže chvíli sytit.

Pak jsou tu plnosti, které se týkají našeho srdce, které středobodem našeho života. Srdce se do své plnosti sytí chlebem života. Tento chléb v sobě skrývá tři, jistě ne-li víc,  hodnoty: „Láska, oběť, krása – nenahraditelná plnost.“ (M. Altrichter). Naše zkušenost života povídá i o tom, že to kolikrát s tím srdcem není tak jednoduché. Dosáhnout plnosti je mnohdy obtížnější. Vyrojí se překážky, které je třeba zdolat, obejít, ale směr je zkrátka jeden a ten samý. Do plnosti jako Boží služebníci rosteme a tím více, jsme-li „v srdci chudí a naplnitelní Bohem.“ (M. Altrichter).   S tím se mi spojilo to, že v plnosti se: „„Ježíš se nám daruje, abychom s ním mohli spojit každý okamžik své existence a abychom mohli z celého svého života učinit oběť Otci, a tedy skutečnost, která přesahuje hranice času a smrti.“ (L. Zani).

Krásy plnosti jara i srdce jsou stále před námi…

Země mlčenlivá, otevřená...

V potemnělém chrámě se rozezněly přenádherné varhany. Stala jsem přes hodinu součástí Ježíšovy křížové cesty. Improvizační melodie mě přesouvala do konkrétních okamžiků této cestě na smrt. Mnohokrát to ve mně „křičelo“ a já jsem v každém zastavení někde viděla sebe. Uvědomuji si, jako každý z nás, že On před velikonočními svátky a o velikonočních svátcích prožije všechno. Radost, děkování, strach, odevzdání, smíření, smrt, Vzkříšení. Každému okamžiku dá takovou důvěru skrze naději, že je to nakonec proměněno ve vítězství.

A co já? V mém životě tohle prožívám také, akorát v jiných obrazech. Ve svém strachu, nejistotě, usebranosti, ulítanosti, pýše… Člověk je kolikrát vlastmi silami, slovem, vnitřně přibit na kříž. Jde pak o to, jak s tím naložit. Když si uvědomím, že On je člověku tak blízko, nabízí se mu, podávám mu své ruce a vstávám. Je to Láska, která se nabízí a zároveň se celá dává. Je to Láska, která představuje plnost života.

Slyším melodii čtvrtého zastavení - Ježíš potkává matku a ve mně trne. Vnímám jemnost, ve které se uvolňuje tichý smutek, ale za několik okamžiků později pochopím, že je v tom velmi vnímatelná naděje, která přehlušuje vnější dojem. Dívám se na její zraněné oči hledící na jejího syna. V nich také zahlédnu její víru a odevzdanost Bohu. Tiše se dívá na syna a ráda by jej objala. Připomíná mi to, že je jako země, která „leží mlčenlivá, otevřená, bezbranná, vystavená na milost nebi. Přijímá z nebe žár s sluneční paprsky, déšť a rosu, ale přijímá i to, o nazýváme zúrodňováním, tedy hnůj a všechno, co do ní vhazujeme. A o se děje? Přináší nám plody…“ (J. Zielinski).

Toto zastavení mě oslovilo vnitřně nejvíce, protože i já jsem včera objala jednu kamarádku, které v to, co věřím, tehdy přišlo vymyšlené. Objala jsem ji, dala ji ze sebe najevo, že jsem s ní, i když to minule nepříjímala (protože…). Z radosti, naděje, jako ta země. Lidské srdce zraje pomalu a Boží milosrdenství je větší jako my... Obraz zastavení se mi o den později spojil s realitou. Dát v sázku vlastní srdce, abych mohla být blíž ostatním...

Jako pírko

Jen tak si krokuji kolem Trojičního sloupu, rozhlížím se kolem dokola, posílám modlitbu, která stoupá jako kadidlo. Obtočí se kolem zlatě natřené Nejsvětější Trojice a rozplyne se. Věřím, že Pán o té modlitbě ví jak s ní naloží, to já uvidím časem…

V tyto okamžiky mám dojem, že jsem jako pírko. Lehké. O ničem vesměs nepřemýšlím, jen se vznáším a dotýkám se Boží blízkosti a krásy. I pírko je si ale vědomo, jak tvrdá je někdy práce být tím lehkým pírkem, kterého nic netíží a jednoduše se s vánkem vznese nahoru.

„Člověk by se měl na svět vždycky dívat skrz paví pero,“ píše Harry Farra ve své knížce. V pavím peru je zkrátka skrytá nádhera, to snad nikdo nepopře. Krása pavího pera se v nás rozprostře ještě víc, když pero pozvedneme a natočíme proti světlu. Žasnu nad tím, co jsem ještě neviděla. Připomíná mi to okamžiky, ve kterých mám objevit něco lepšího, než se zabývat tím, jak tvrdnu nebo trnu nad tím, co jsem ještě… a co s tím….nebo jak to nezvládám, když…. Paví pero umí hezky vyučovat k pozornosti, která „ukončuje boj o vlastní já, nejde jí o ego a jeho potřeby nebo ublíženost – naopak je zaměřena na svět a lidi takové, jací jsou.“ (H. Schlegel) Když to pírko fouknu ze dlaně, nevím kam přesně poletí, ale i tak mě to zajímá. Upřu na něj tu svoji chvilkovou pozornost a užívám si to.

Některé obrazy (a nejen to) života pomáhají růstu vnitřního života a jeho směřování. Vím, že je bolestné narážet sama na sebe, vnímat neuspokojitelné touhy i stesky po něčem… Vím, také, že i toto vše může pomáhat k tomu, aby byl i takto osobní vnitřní život přetvářen (nemluvím pořád).

Věřím, že sami to na sobě nějak poznáme. Osobně pro mě o tom hodně mluví tato myšlenka holandské vzdělané židovské ženy, která se dobrovolně přihlásila na práci v koncentračním táboře: „Myšlenky na mně stále ještě visí jako příliš velké šaty, do nichž teprve musím dorůst.“ (Etty Hillesum). I když se něco zdá, že život nebo události nejdou tak, jak by si člověk představoval, je dobré upřít pozornost na maličkosti, které mě dokážou přesvědčit o opaku. Nezapomenout se taky zase podívat skrze paví pírko a neváhat vzlétnout. Být pírkem zřejmě není možné ze dne na den, ale přece je to možné (alespoň na chvíli).