Věřím, že se nám stávají i nečekané,
milé situace, které nás jednak dovedou překvapit tak, že nejsme schopni
chvíli nic říct tím, jak jsme uvnitř v srdci radostí. A pak jsou to
takové překvapivé momenty, kdy vám z vděčnosti za tu situaci, tečou slzy
po tváři. Tak už to v životě chodí. I já stále zírám, jaký je Pán - Ž 103,8
Jak se nám snaží dát to, co potřebujeme. On ví, ale nám to někdy trvá.
To jsou takové hlušší místa, kdy je spojení námi trochu nějak
zkratováno.
Každopádně je to vděčnost, která
proměňuje den, vzniklé situace a dovolí nám to spojení zase v určité
rovině navázat. V jedné knížce Štěstí vděčnosti od Anselma Grüna je
psáno a vyjadřuje to, co mě osobně motivuje, abych se denně skrze
trápení, která jsou přítomná dívala očima Naděje, i když vše neprobíhá
jak si přejeme: „Kdo se v takovém postoji dokáže podívat na uplynulý
den, nehněvá se, ale všechno prožité v sobě proměňuje ve zdroj radosti a
pokoje.“
Uvědomuji, kolik krásy ta vděčnost v sobě má, jak mění
každý den v příbytek pokoje i radosti, i přesto, že to mohou být jen
kapičky. Každá kapka dobrá. Možná jednou z kapiček vzejde potůček.
Vděčností člověk roste. Duchovní život svaté Terezie s Lisieux je
příkladem toho,čím je člověk více vděčný, je otevřenější, tím pádem
v duchovním životě roste a „stává se na Bohu více závislý, žije
z Boha, všeho se mu dostává skrze milost.V této rovině nejde o to stát
se nezávislým! Nejde o snahu obejít se bez Boha: být dostatečně silný a
zkušený.“ (Cesta důvěry a lásky). A co teprve vděčnost za ty, které
máme kolem sebe. Právě oni jsou nám posilou a Pán i skrze ně, koná své
dílo na nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat