Od dětství ráda tvořím. Moje tvorba měla
zřejmě mnoho podob, ale tehdy jsem to vnímala jako tvorbu z něčeho.
Znáte to. Papír, nůžky, barvy, lepidla, tiskátka… a už to jede. Krása
vzniká pod rukama. Vzniká dílko na které je člověk hrdý, i když je možná
upatlané, to proto, že si sám ze své potřeby udělá radost nebo udělá
radost ostatním.
Jakmile ale člověk zraje, tvorba se
postupně přelévá do duchovní roviny. Už to není jen materiální dílko,
uvažujeme, že jsme do dílka dali své srdce a hned to dílko je o to
hodnotnější. Není stvořeno jen samo pro sebe, ale bude to zřejmě dar,
který někomu dáme. Za nějakou desítku let jsem poznala, že to, co dělám
je „činná tvorba“, která se postupně mění v umělecké dílo. Tohle jsem si
opět letos mnohem více uvědomila, když jsem zase měla možnost šťastně
prožívat se svými bratry a sestrami nádherné naplněné dny radostí,
touhou, odhodláním, činem, přemýšlet o ideálech a zasazovat je do
života… Sv. František říká že: „Kdo pracuje rukama, je dělník. Kdo pracuje rukama a hlavou, je řemeslník. Kdo pracuje rukama, hlavou a srdcem, je umělec.“ Přišlo mi to tak nádherné už proto, že každý z nás má šanci takovým umělcem být.
Má to ale jeden „skoroháček“, nelze
totiž být umělec jen sám pro sebe. Vyžaduje to, aby se umělecké dílo
tvořilo společně. Ať jsou v něm stopy těch, kterých se to týká. Ono
umělecké dílo nese hluboké vědomí Boha, protože jsme na sobě závislí.
„Sám ze sebe nejsem nic. Rozvíjím to, co mi bylo dáno.“ (Bohatství
prostého života. P. Terwitte). Nejkrásnější umělecká díla vznikají pod
vedením Lásky, kterou nám prokázal(uje) Pán.
Umělecké dílo tohoto druhu vyžaduje čas,
trpělivost, obětování, prožít bolest, nejistotu, namáhání, dřinu,
odhodlání… to si uvědomuji. Plně a čistě malovat pomocí lásky (milování)
jde tehdy, když pochopím, že je to možno jen „na vlastní náklady“.
V krásné knize Bohatství prostého života je psáno: „Jsou-li hodnoty i
cíl jasné, pak vzdát se něčeho a osobně se omezit, což z toho pro
některé lidi nutně vyplývá, znamená svobodu, jež patří k pravé velikosti
člověka. Uvolňuje prostor logice lásky, která se rozhodla oprostit se
od každé bojácné starosti, zda v něčem nepřijde zkrátka.“
Když člověk tvoří pod vedením Boha jeho
životní dílo má i jinou perspektivu. Mnohdy vysoce inspirativní a
provokativní, jako je to v mini povídce Marka Váchy, kdy lesník vyčítá
umělci, že maluje větve dubů příliš vysoko, výš než jsou ve skutečnosti.
„A vy v tom lese vidíte stromy?“ ptá se malíř. „Hrome, a vy ne?“ opáčí
se lesník. „Ne, já jsem dojat,“ odpověděl lesník.
Žádné komentáře:
Okomentovat