Je to zvláštní místo. Když otevřu dveře,
zahledím se z futer do místa, kde se tyčí střechy dvou nádherných domů,
kam jsme zváni kdykoliv pobýt a být tam jako doma. Přijde mi to jako
fascinující podívaná. Dříve dva oddělené světy, ač na sebe navazující,
tu dlouhá desetiletí stojí vedle sebe. Na jedné straně tu stojí mohutná
katedrála, týčící se svými věžemi, filiálami, k nebi, aby vzdala chválu
Hospodinu. A na straně druhé bílá manýristická kaple, která láká upřít
naše pohledy na tu „čistou“ bělost, jež může symbolizovat metafyzické
hodnoty, které v životě barokního člověka hrály nepředstavitelně
důležitou roli. Pod věží občas přemýšlím a rozjímám, někdy často, jindy
letmo.
Je to vážně krásné místo. Proč o tom
něco málo píšu. Jelikož ty dvě stavby mají přeci jen něco společné.
Jednotné jádro. Gotická katedrála a gotické jádro manýristické kaple. I
v našem lidském životě to tak může být. Uvnitř srdce se nachází jakási
nenápadná duchovní jednota, která vyplouvá napovrch, když náš život
odevzdáváme Pánu. Sami přicházíme na to, kolik Dobra nám Pán dal
v určitých podobách a On nekončí. Snaží se, abychom s ním byli
v jednotě, „chudí v duchu“.
„Nemáme-li do srdce vepsáno
blahoslavenství chudých v duchu, nemůžeme být podle mého mínění ani
tvůrci pokoje. Hned jsou z nás bojovníci, s něčím nesouhlasíme něco
jiného zase příkře odmítáme. Když Ježíš blahoslaví chudí v duchu, chce
po nás, abychom byli chudí, zatímco my chceme bojovat. Je to asi tím, že
když je člověk stoupencem nebo přívržence nějakého směru, účastní se se
svými spolubojovníky zápasu, který přináší výsledky.“* Já jsem se
pod věží kolikrát v duchu hádala, proč mi Pán udělil tu cestu, kterou
mám, to, co jsem nechtěla.. Chudá v duchu jsem tehdy rozhodně nebyla.
Nyní vím, že to byla a je lekce mého života, na takové cestě se
připodobnit Bohu, být součástí jeho jednoty. Nepopírám, že to není
náročné, jelikož „být chudý v duchu“ vyvolává jakýsi vnitřní třes a
mnohdy náš nesouhlas, protest.
Je to delší dobu, co jsem si uvědomila, že toto, co píše Marie Dominique Phillipe vnitřně sdílím:
„Ježíš nám chce říci, že všechny naše podoby chudoby a všechny naše
nedostatky mohou vést k dokonalé proměně naší duše a celého našeho
života, neboť se z nich mohou stát nástroje Boží lásky.“* Na začátku toho našeho společného klopýtání stálo tušení, že to není jen tak, že v boží Naději bude umění vytrvat, ale zároveň to je brána, kterou skrze hledání vede cesta, kterou musíme jít dál. Mezitím jsme potkali nebo našli lidi, kteří nám dali napít. Změny přicházely pomalu, ale se samozřejmostí (ač je to troufalé psát). Šlo o to a jde – nepolevit v úsilí, být vytrvale štědrý a vědět, že překážky, poznávání věcí, skutečností a Boha na živo vedou k určitému cíli.
Připomnělo mi to příběh Muž, který sázel
stromy, všechny zvýrazněná slova totiž v tom příběhu uslyšíte. Já bych i
do toho krásného příběhu zasadila naše manželství. Jindy se příběhu
podobá, příběh jde dobře dál, jindy stojí. V neděli si připomeneme naše
další malé výročí.
*z knihy Marie Dominique Philippe - Blahoslavenství jako lék.
Žádné komentáře:
Okomentovat