Na dětech člověk vidí, jak ten čas
pozemsky plyne. Zřejmě plyne rychle, zdá se mi, že měním čísla oblečení
často a když k tomu přidám i dovednosti, které se dítě učí, čas plyne
podle mě rychle. Na druhou stranu je čas i „líný“, vleče se, když
táhneme jisté skutečnosti života před sebou. U mě bych to v nečase asi
pojmenovala skoro sysifovskou prácí (z mého nynějšího pohledu, který
není tak ostrý), kterou mám někdy chuť z nepochopení, nedostatku
dialogu, ukončit. A přitom mi zbývá pár (..), na druhou stranu ty
důležité.
To je dialog, který závisí na
schopnosti, snaze napojit svůj život na Boha a jistě mé schopnosti
vnímat svět a toho druhého, se kterým prožívám největší blízkost, božíma
očima. Jistě to není jednoduché, ale napadlo mě, že si někdy vůbec
nerozumíme, motáme se v nějakém kruhu. Věřím, že si chceme pomoci,
ale…Někdy nejsou podmínky (myslím naše dispozice, nastavení) k tomu,
abychom se slyšeli. Když chceme dialog, musíme být dva, to je jasné.
Jasné už ale není, že k dialogu vede jistá cesta, kterou je třeba si
mnohdy předem promyslet a připravit. Prvně můžeme pamatovat na to, že: „Před požadavkem milovat je kladen požadavek naslouchat!“*
Když naslouchám, poznávám. Kromě naslouchání, jako cestě k dialogu, je
tu schopnost porozumět gestům, kterými také o sobě něco vypovídáme: „Někdy
je potřeba rozluštit v těchto gestech, s jakou obtíží ten, který kdo je
činí, hledá slova, která by vyjádřila, co má ve svém srdci.“*
K zamyšlení nad tímto podle mě složitým
tématem, mi daly slova těch, které jsem potkala. Ač nemluvili přímo o
nějakém dialogu, ale o mém „životním“ tématu, které před sebou valím již
pět let. Když se denně dívám do kalendáře, vidím, jak čas ubíhá, je to
někdy v tomto ohledu k pláči. V tom kalendáři máme také obrázky a pod
nimi psáno boží slovo. Při pohledu a čtení božího slova vnímám, že se
denní břímě jakoby pomalu rozplývá. Tíživá situace dostává podpěru. Boží
slovo je mocné, pravdivé. „Boží slovo představuje takové bohatství,
že ani nelze vše pojmout; ale právě proto, že je tak bohaté, může v něm
každý nalézt právě to, co potřebuje.“* Skrze víru v Boží slovo,
nejen to samozřejmě, bych ráda uskutečnila, že „u Boha není nic
nemožné.“,, i když ten čas je neúprosný.
V jedné staré knížce (ležák, který měl
být vyřazen), kterou mi jen tak daroval knihkupec, když jsem v tom
knihkupectví hledala knížku pro svoji babičku vybírala k narozeninám,
jsou vážně krásné povzbudivá slova. Knížka se jmenuje Mozaika života od
Josefa Doubrava. Inu světlo na cestu po obrácení pár stran knihy: „Boží slovo je velmoc i pomoc. Pohnutka sobecká: pro odměnu. Pohnutka šlechetná: pro radost.“
Nechci si nic namlouvat, kdo ví jak to dopadne. Občas mi vyskočí
myšlenka, kterou mi sdělila jedna zkušená žena: „J a proč se
ovlivňujete těmito lidmi.“ Zkrátka mi chtěla říci, že je důležitější mít
víru, nenechat se tolik zvyklat, protože On je cesta, pravda a život.
Žádné komentáře:
Okomentovat