Trocha nepohodlí nás přece nezničí...

Nevím zda někoho zajímá psané slovo o tom, co jsme s oddílem dělali. Možná jen nám bude sloužit jako vzpomínka, kterou tím slovem lze na moment oživit a zasmát se tomu nebo podivit. Mám tendenci sepisovat věci tak, abych tomu dala jiný vhled, s kapkou zamyšlení a filozofie. Taková jsem já, Veverka „historická“.  Občas mi přijde, že nám hodně uniká kontext událostí, které mají mnohem větší smysl než jaký vidíme.  Jeden moudrý muž Antoine de Saint Exupéry píše, že: „Správně vidíme jen srdcem.“ Já bych s ním souhlasila, pokud vidíme jen přílišnou věcnost a praktičnost, uniká nám ten pravý smysl událostí i slov…

Je těžké to takhle pochopit, ale pokud nezajedu na hlubinu anebo na mě někdo nezavolá: Zache pojď dolů, budu stále v místě, ze kterého vidím jen svůj úzkookrouhlý kousek své životní krajiny, který se mi brzo okouká. Tam za hranicí mé krajiny rostou i jiné druhy „rostlin, stromů“, jenž svou podivuhodností nám dozajista zasáhnou stabilního chvění našeho srdce, které je mnoha místech ještě hodně slepé.

Ve své krajině, kterou znám, se umím pohybovat podle toho, jak ji znám a tím víc, když vím si mohu dovolit. Jak se říká - už o mám „vychytané“. Takže obelsťuji sebe sama a okrádám se o to, abych měl snahu se stále v něčem zlepšovat. A to je smysl života dobrého skauta – stále se zlepšovat, jít dopředu a mít před očima stále skautské ideály, které mohou sloužit jako kompas (správný směr).

Prostý život na březnové výpravě, někde na chatě daleko od civilizace, bez elektřiny, vody, čaje, toaletního papíru, cukru, byl projevem jisté askeze, kterou je schopnost sebeovládání, sebezapření. Podivuhodné je, že skautská askeze, mluvím o skautské, neboť nevím o jiných z okolí, kteří se snaží o pravidelnou činnost v přírodě se všemi povinnostmi mezi všemi členy z oddílu bez rozdílu věku,  nemá smysl ve výkonu, to by byla pěkná hloupost a člověka skautského by nic výchovného pro život nenaučila. Má smysl právě v tom, že umenšuji své ego. Jsem schopen pro druhé něco k užitku udělat? Jsem schopen chvíli vydržet bez toho, co mi chybí (sladkost, suprčaj..), jsem tedy schopen se ovládnout? Jsem schopen se obětovat pro druhé a nabídnout jim ze svého přebytku )mám něco, co ostatní nemají)? Jsem schopen opustit vlastní pohodlí tak, abych zbytečně nenaříkal/a a myšlenkami neunikal/a zpět do pohodlí (doma na mě čeká měkká postel, teplá voda…)?

Schopnost vydržet kapku nepohodlí je schopnost, která se dá pěstovat skautskou výchovou. K sebevýchově, oč skauting usiluje, patří i snést kapku nepohodlí. Ve skautské knize Význam skautování z roku 1913 je psáno: „Skaut má býti v každé příčině svým samostatným, má býti víc a více seba sama především, ale pak i jiných vychovatelem.. Anglické heslo „help your self“ (pomoz si sám!) jest duše instituce skautů. Pomáhej si sám, můžeš-li pomoz i jiným! Jest vodítkem ve veškerém jejich počínání. Nač kupovati věci hotové a s nimi se nositi, obtežovati? Skaut si raději vše nejnutnější zhotoví sám, jak to dovede, a usiluje leda aby se zdokonaloval tak, aby si vše dovedl vyrobiti, obstarati, zaříditi co nejlépe a co nejdokonaleji. Skaut má s sebou, ať kamkoliv jde, věci a potřeby nejnutnější , takže by právem mohl a s klidnou a veselou myslí  říci. Omnia mea mecum porto“, vše čeho potřebuji mám při sobě a nepotřebného s sebou nic nenosím.“ Slova z knihy Františka Čády jsou aktuální i v dnešní době, která není ochotna je moc chápat, jelikož jsme dospěli úplně jinam, než kam On chtěl.

Foto- první skautky z webu: 
http://www.regiony24.cz/11-212960-skauti-na-morave-oslavi-100-let-sve-existence--prvni-moravsky-skautsky-oddil-vznikl-v-roce-1915-v-uherskem-brode