Prostý život. Nad tímto slovním
spojením jsem se zamyslela, když jsem strávila minulý víkend se skauty na malé
chatě daleko od civilizace, bez elektřiny, vody, čaje, toaletního papíru, cukru
(něco jsme zapomněli omylem, i tak dobře). Byl to projev jisté askeze, kterou
je schopnost sebeovládání, sebezapření. Dnešní děti mají téměř vše co chtějí,
umanou si nebo jim rodiče naslibují, jen aby či protože… Ale co když i trocha
nepohodlí přece nevadí? Já po xletých zkušenostech tvrdím – naopak, je to
k užitku. Prostý život pomalu v člověku vzbudí kreativitu, odevzdanost,
skromnost – vystačit si s tím, co mám a rovněž i to, že umenšuji své ego ve prospěch
ostatních. Dávám těm, kteří potřebují ze svého „přebytku a nadbytku“, všímám si
více potřeb všech dohromady. Je to velký trénink, ale i velké dobrodružství.
V prostém životě je hodno vidět snahu o milosrdenství i mezi těmi dětmi.
Mají snahu se postarat jeden o druhého, utěšit nebo napomenout ty, kteří to
potřebují…
Občas mi přijde, že rodičům
lopotící se stále za pohodlím svým i blízkých, uniká kontext událostí, které
mají mnohem větší smysl než jaký vidíme. Jeden moudrý muž Antoine de Saint
Exupéry píše, že: „Správně vidíme jen srdcem.“ Já bych s ním souhlasila,
pokud vidíme jen přílišnou věcnost a praktičnost, uniká nám ten pravý smysl
událostí i slov…
Je těžké to takhle pochopit, ale
pokud nezajedu na hlubinu anebo na mě někdo nezavolá: Zache pojď dolů, budu
stále v místě, ze kterého vidím jen svůj úzkookrouhlý kousek své životní
krajiny, který se mi brzo okouká. Tam za hranicí mé krajiny rostou i jiné druhy
„rostlin, stromů“, jenž svou podivuhodností nám dozajista zasáhnou stabilního
chvění našeho srdce, které je mnoha místech ještě hodně slepé.
Ve své krajině, kterou znám, se
umím pohybovat podle toho, jak ji znám a tím víc, když vím, co si mohu dovolit.
Jak se říká - už o mám „vychytané“. Takže obelsťuji sebe sama a okrádám se o
to, abych měla snahu se stále v něčem zlepšovat. Příkladem je jedna
maminka, která měla stále potřebu s dítětem komunikovat přes smsky. Ač
máme pravidla… Z mého pohledu z cela zbytečně, jen ona jediná. I přes
mé upozornění mi odvětila - že jsou komunikativní rodina. Byla jsem zklamaná,
bohužel.
I kousek prožívaného, chtěného, nepohodlí znamená osobní
růst. Francouzský arcibiskup z Cambrai, žijcí na mezi 17. a 18. stoletím,
prohlásil: „Našimi poklady jsou: zdraví, prostý život, láska ke ctnosti, shoda
se sousedy, příchylnost k přátelům, skromnost k blahobytu, pevnost v neštěstí,
smělost hovořit vždy pravdu, odpor k lichotkám.“ Opět se v jeho myšlenkách
objevuje prostý (nenáročný, zbavený, skromný…) život. Jsem ráda, že jsem si to
mohla zase zažít, opustit to pohodlí, ulehčit myšlenkových pochodům a spoléhat
se na všechny. To, co člověk opustí, není mnoho.
Žádné komentáře:
Okomentovat