Najít smysl

Je mnoho situací, okamžiků, problémů pro které si děláme starosti. Naproti tomu máme své tužby, kterými chceme mít víceméně svůj život lepší a krásnější. Realita života je jako tenká nit, pokud o ni špatně zavadíme, přetrhne se. I naše niterní tužby jsou jako křehké nitě, které snadno zpřetrháme tím, že se vydáme špatnou cestou nebo vyvineme zbytečně velkou sílu a zničíme je. Pak je tu i víra, která nám dává schopnost porozumět, být připraven odpovědět a vnímat skutečnost jako oslovení. Víra je ta, která otevírá oči a zjevuje pravdu života. Vedle víry je tu Naděje. Naděje v sobě ukrývá milost osvobození ze svého vězení a vězení tohoto světa, očišťuje naši minulost a upřeně hledí do budoucnosti. Přemýšlím o tom často ve chvíli, kdy držím smeták v ruce a myju podlahy kanceláří. Pořád se ptám, proč tohle dělám, často jsem unavená, zklamaná, smutná a pořád doufám v Naději, že to bude lepší.
Ano, může to být zkouška pokory, jednu dobu to tak vypadat mohlo. Teď už o celé naší skutečnosti moc nepřemýšlím zda je to zkouška či co, nýbrž o tom, zda v tomto "nesmyslu" najdu smysl.

Velmi mne oslovily slova Tomáše Halíka z knihy Žít s tajemstvím, kde píše že: "Skutečná naděje míří k tomu, čemu sama nerozumí." I já z velké části nerozumím tomu, co se u nás děje, ale věřím, že cesta skrze to všechno je. Je to cesta spíše úzká a skrze ni projde jen to, co je hodné Pána a co on sám vidí, že je pro nás dobré. Na takové cestě prožíváme den i noc, tmu i světlo. Cesta pořád vede a je pro nás, zda najednou pro blbost, pohodlí nebo klam sejdeme mimo ni. V tu chvíli mě přepadá otázka věrnosti.

Příkladem čili velkou zkouškou víry a věrnosti byla noc po Velkém pátku. Obrovský smutek mnoha lidí, který zahalil jejich srdce svou temnotou. Zdá se jakoby do této temnoty nemohl proniknout žádný paprsek světla. I přesto byli kolem Ježíše lidé, jenž tu Naději nikdy nepohřbili a tak mohla pomalu pronikat do míst zastíněných tmou a víru posilovat. Jsou mi vzorem. Vedle každé víry má kráčet Naděje, protože slovy opět Tomáše Halíka: "..běží po všech těch Velkých pátcích běží ráno k hrobu, která hovoří s anděly, která donutí hrob, smrt a peklo a všechny ty hrozivé chřtány nicoty přiznat: "Není tady." Je to naděje, která nás z míst smrti posílá zpátky do života: Tam ho uvidíme."

 Moje postní doba nevypadá zatím niak slavně, vzorně. Jen se snažím zachytit ty boží impulzy, které mě někam volají. I když se mi zdá že se nic neděje, vnitřně se třesu než abych se radovala, vzpomenu na Ježíše. On je nám neustále věrný. Jeho věrnost dosáhla kříže, na kterém pro nás z lásky zemřel. Láska, Víra Naděje, to je neodlučitelná trojice, se kterou se dá dojít velmi daleko. Můžu dojít tam, kam chce Bůh. I přes těžkosti, temnotu, bolest... Vždy existuje něco co chceme, aby fungovalo, zahojilo se, a tak je zde pořád i ta nejmenší naděje, že můžu bojovat. I ta nejmenší naděje dokáže vykřesat postupně s věrností velkou jiskru. Postní doba je tu od toho, abych popřemýšlela o tom, co mohu posunout dál a jak najít tu správnou taktiku postavit se těžkostem. Možnou odpověď mi dal text z časopisu Slovo medzi námi: Naše nejsprávnější taktika je postavit se těžkostem se všemi nástroji, které máme po ruce: naše přirozená logika, zkušenosti a představivost; a naše nadpřirozené nástroje víry, biblických zaslíbení a učení Církve. Věřím, že to jde...