Cesta do Nazareta

Přílivem těžkostí nebo těžkých úkolů se v nás, alespoň trochu chvěje otázka – kam nás Bůh vede. Rádi bychom toto tajemství poodkryli, ptáme se Boha a víceméně v takovém okamžiku mlčí. Jistě by nerad, abychom tím ospravedlnili naše domněnky, o tom víra není. Je to pro nás tajemství, kterému se máme snažit spíše porozumět. Tak jsem to během několika let manželství pochopila. Není a nebylo to pro mě jednoduché přemýšlení, stálo mnoho slz, až jsem přišla na to, že smyslem naší cesty je třeba „cesta do Nazareta“. Tam, kde vyrůstá Ježíš s svou rodinou. Jsou cesty a místa, kam se rádi vracíme. Jsou to místa i cesty, kde jsme někoho potkali, něco zajímavého zažili, co nás nabylo, povzbudilo. Jenže se pak stejně vrátíme zpět, tam, kde přítomně přebýváme, zažíváme pouze tu naši každodennost.

Je to každodennost, která je radostná a mnohdy až bolestná. Každodennost je výjimečná tím, že se zde lze setkat či setkávat s Bohem. V prostotě, kde naše srdce spíše přebývá v tichu, se nám ukazuje jeho pravá tvář. Taková je i cesta do Nazareta a život v Nazaretě.

Život Krista, Marie a Josefa probíhal velmi prostě, skromně a přece otevřeně. Jejich vzájemná Láska se odrážela v jejich činnosti, zapojení do tamější společnosti a hlavně v tom, že milovali Boha, kterého nosili ve skrytosti srdce. V Nazaretě se jakoby zastavil čas, vše plyne třicet let stejně.

I já mám dojem, že se nám v tom našem manželství, již téměř třetím rokem, zastavil čas a způsob našeho žití radikálně nahlodává každodennost. Naděje otupována obyčejností, cesta nikde nesměřuje a dobrá zpráva, v co doufáme, se jen velmi zřídka přihlásí o slovo. Je to náročné, nic si nalhávat nebudu.

Na druhou stranu nás ta cesta do Nazareta očišťuje i posvěcuje. Je asi neskutečné toto napsat, ale nevím jak lépe bych to vystihla. I přes tu šeď, naším životem nenápadně prostupuje světlo Neviditelného a to je ono. Na cestě do Nazareta potkáte ty správné lidi, poznáte jejich srdce a také přehodnotíte vztahy i vaše nitro. Láska manželská se buď upevní nebo skončí, v horších případech. Vnímám, že nám se stal opak. „Láska je totiž sjednocením nestejného ba protikladného“, píše ve své knize Žít s tajemstvím, Tomáš Halík. Nám cesta do Nazareta zřejmě pomohla a ještě pomáhá, cesta nekončí. Přijde totiž den, kdy zase budeme muset vyjít na cestu a to, co jsme načerpali v „Nazaretě“ využijeme, vzpomeneme a poděkujeme. Je to především Boží Láska, která nás tolik miluje, že na to zapomenout nelze, lze je děkovat a děkovat. "Přijde totiž čas, kdy budeme muset přijmout, že se jakoby zmenšujeme. „On musí růst, já se však umenšit (Jan 3,30). Součástí života v Nazaretě je oproštění: přijímat svůj život, jako Boží dar a milovat jej, učinit z něj oběť…“ (úryvek z knihy Evangelium podle Marie).