Idealistický optimista, nějaká chyba?

Mou nedokonalostí je, že jsem také idealista. Píšu také, neboť vím, že nejsem jen idealista. Idealista ve mně vyplouvá napovrch, když věci nejdou tak dobře, situace a okolnosti se jeví spíše negativně. Jsem ten, jenž sní o přiměřené dokonalosti a pozitivitě, kterou chce ty negativní věci, okolnosti, změnit k lepšímu. Čtete-li mezi řádky pochopíte, že píšu o svém paradoxu. Je na tom něco tak špatného být idealistou?

Spíše ne, ale z hlediska psychiky spíše ano. Pokud je těch těžkostí více nebo pokud se častěji hromadí, je zřejmé, že idealista začíná být frustrovaný nebo zarmoucený. Hledá svůj ideál a neví, jak jej naplnit.
Pokud jsem ke všemu i optimista, je to taková nálož pozitivity, že mě může pod neustálým tlakem „usmrtit“, anebo existuje druhá možnost – tu pozitivitu posílat dál do světa.

Jsem ráda, že mám kolem sebe prostor, kde si můžu tu svou „nedokonalost“, troufám si říci, přiměřeně realizovat. Jako bumerang se mi vrací poznání, že i ta má vědomá nedokonalost, je potřebná. Samozřejmě, všichni jsme potřební.

Idealistický optimista věří, že i ta poslední bez/nadějná kapka v moři oceánu, má své místo, svůj smysl a hlavně – může určitým způsobem pomoci. Lidé si přesně nedokážou vybavit, představit, jak široké a hluboké je moře nebo oceán, a tak si i optimistický idealista nedokáže představit, že by tím svým „nesmyslem“ (ideálem, vymýšlení způsobů řešení…), nedokázal pomoci či zvrátit situaci v lepší.

Pro někoho se tahle vlastnost může jevit spíše ve špatném světle a měl by mnoho připomínek, že opak může být mnohem lepší. Já se snažím uvěřit, že to co dělám, ač se to nemusí mnohým líbit, může být dobré a prospěšné. Mým štěstím je, že věřím v milosrdného Boha. Milosrdný Bůh doplní mou snahu, moje úsilí, které potřebuji a nemám jej, aby věci a situace, do kterých se zapojím, byly ještě lepší a plnohodnotnější. Naučila jsem se hledat Naději, tohle je pro optimistického idealistu, jako by našel poklad.

Právě svou Nadějí, mohu zvát Boha do mého srdce. Svatý Augustin prohlásil: „Kde je ve mně místo, kam tě mohu pozvat, můj Bože?“ Věřím, že odpověď zní: Je to tvá naděje. (z knihy Žít s tajemstvím)  

Naděje není sestra optimismu a ani ideálu. Mít naději je vytrvat. Mít Naději je proměnit na konci tu idealistickou iluzi ve skutečnost. Troufale tu vyřknu otázku: Kde nejsou ideály, co tam pokvete? Ani nechci znát odpověď, ale spíše to uchovávat v srdci a přemýšlet.

Díky Bože, že jsi mi tuto vlastnost dal, už trochu vím, jak s ní mám zacházet.

Hospodine, mé srdce se nevypíná,

nevyvyšují se mé oči,

neženu se za velikými věcmi,

pro mě nedostižnými.

Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši

jako dítě na matčině klíně; jako dítě,

tak je má duše ve mně.

Doufej, Izraeli, v Hospodina,

nyní i navěky.

Žl 131,1-2