Poslední dobou pozoruji svoji malou
dceru, jak své oblíbené činnosti a nejen to, ale i ty obyčejné chvíle,
přece pro ni zářící na duši i srdci, dělá a prožívá s prostým (ale svým
způsobem hlubokým) zaujetím. Pro děti nebo pro ten její věk je to asi
typické, a já se na to dívám ještě i z jiného úhlu pohledu. Velmi mne to
jakýmsi zvláštním způsobem fascinuje. V čem asi? Mnoho zajímavých lidí,
kteří nás předešli, dokazovali svým životem to své zaujetí, které bylo
až mnohdy neuvěřitelné. Mnozí tomu nevěří snad doposud, že je možné svým
zaujetím dokázat rozhořet tolik zhasnutých svící, nadchnout, změnit,
rozpálit…, protože „Lidé jsou velmi skeptičtí - nevěří ničemu s výjimkou
pomluv“, napsal spisovatel Chesterton. Kapka úsměvné.
Možná na tom něco je možná ne, ale to už
je na nás jak to máme. Když jsme upřimně zaujati pro danou věc, pro
myšlenku, pro živé Slovo, poté je naše srdce ochotno upřimně se vydat,
radovat se a pohledět na svoji bolest v Záři, která naši tvář nespaluje,
ale skrze ní naše srdce měkne. Zaujetí je věcí našeho rozhodnutí. Mám
dojem, že člověk, který dělá věci s čistým zaujetím, které je v něčem
odlišné od toho kam „teče“ tento svět, nás čímsik k sobě přitahuje.
Edith Stein, rozená vratislavská Židovka, později karmelitka, se
zaujetím pro Boha a vše co dělala, psala v dopise sestře z roku 1928
toto: „Dokonce si myslím, že čím hlouběji je člověk vtažen do Boha, tím
více musí také v tomto smyslu „vycházet ze sebe“, tj. do světa, aby do
něho vnášel božský život.“
Asi je to dneska více aktuální. Zdá se,
jako by se to zaujetí v očekávání Narození v listopadové „předadventní
hoňce“, která už na mnoha místech začala, vytrácelo. Být vtažen do Boha a
nechat to své lidské srdce se zaujetím měnit, je sice tiché, ale
krásné, protože stejně: „Lidé všechno ztratí, co po sobě zanechají.
Vezmou si jen s sebou mzdu za lásku a almužny, které dali.“ Připsáno sv.
Františkovi z Assisi.
Drobný příspěvek, aby člověk mohl jít dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat