Dvacáté první století. Doba která se dá charakterizovat jako doba lidí pádících sem a tam, majících všeho dostatek (ve hmotném smyslu), barikádujících se pohodlím, neurotizujících se z hodin, které mají stále na dohled a z toho častého „omýlání“ nemám čas, nestíhám, není kdy…. Zasaženi všemožnými pobídnutími od letáku nějakého supermarketu až po vitríny s velkými cedulemi - sleva až 70%. Na druhou stranu je to doba, kdy pátráme po tom, jak mít soulad v osobních svobodách i možnostem, které jsme předtím tolik neměli versus potřeby dobrých vztahů s druhými a v našem případě i Bohem. Nějak mi to maluje obraz, kdy hněteme nějaké nekompaktní těsto ze surovin různých chutí. Asi to dokonalé nikdy nebude. Budeme se s tím muset ještě dlouhou dobu potýkat a snad se to, jak by řekl (kdyby nemyslel spíše pesimisticky) sociolog Zygmunt Bauman „nerozteče“. Podle něj, už ten náš nynější život, svět, tekutý je.

Existují ale místa, kde se jakoby zastavil čas. To je ta hříčka nostalgie. Je to jakási naše touha po něčem, co nám dnes připadá pěkné.  I když ve skutečnosti to možná takové nebylo. Znám jedno místo, které mi evokuje vzpomínky na dobu minulou. Je to obchod – staré provaznictví. Když se dívám do té jeho staré obchodní vitríny, vidím krásnou práci – visící ručně tkané, pletené provazy, které dělaly jisté ruce. Tyhle skutečnosti nás čím dál více přitahují. Utváříme si prostřednictvím toho jakési nostalgické vzpomínky na minulost. Historik Jiří Hanuš napsal, že nostalgie: „Je to prožitek obrácení blízkosti a dálky, paradox zvláštní přítomnosti toho, co se zpřítomnilo, i když to není zde a nyní. Co navíc jaksi zvroucňělo, zosobnilo, ozvláštnilo, ale s pomocí značného duševního úsilí.“
Dnes se nostalgie chápe spíše jako stesk po něčem minulém, zašlém, spíše bez negativní „mlhy“. Každý k tomu máme jiný postoj. Já jsem si dneska více uvědomila, že nostalgie může být branou ke vzpomínání na minulost, která byla dříve velmi důležitou součástí intimního života rodiny. Rodiny si tvořily paměti, ve kterých se transformovalo to, co se dělo, tak, aby to dávalo smysl. Člověk měl dojem, že jeho život tvoří příběh. Má svůj začátek, má své kořeny. Uvědomoval si sebe.

Na druhou stranu toho všeho, v duchovní rovině, je přece jasné, že Bůh rozhodně není nostalgický. Je tu vždy pro nás a má jinou podstatu než my a vše. Můžeme se těšit z jeho nestále přítomnosti aniž bychom museli někam svým chtěným úsilím utíkat. Vše může být darem, ale k tomu: "Musíme mít dostatek úcty ke všem věcem mimo nás, abychom šlapali trávu s bázní.“ G.K. Chesterton

Foto: bývalá vězeňská kaple, věznice Uherské Hradiště. V 19. stol. - kaple, za dob socialismu - ?

 PS To bylo jen pár myšlenek, honící se hlavou, když sedíte mezi profesionály, které minulost zajímá i živí...