Na prahu jara

Přijde jaro a my zvyklí na šeď, zataženo si začneme více všímat a pokukovat po těch pučících zázracích v přírodě. Všímáme si více detailů, které uchvacují naše oči. Jaro je samo o sobě přenádherné období. A já si jej velmi vážím, protože právě v tomto období můžeme být svědky, jak se opadaný, málo vzhledný strom začíná probouzet a měnit. Objeví se první pupeny, které se rozvinou v květy a poté vzniknou plody, které časem dozrají. Ani by nás nenapadlo, že ze stromu, který vypadal přes zimu víceméně odpudlivě, vyraší nový život. Tak už to chodí a právě na jaře můžeme být i my svědky ne zrovna rašení pupenů v nás, ale Vzkříšení, nového života. Mám za to, že jaro je plné kontrastů, jako my, náš žitý život….

Na prahu jara nám Kristus nabízí své Vzkříšení. Můžeme si lámat hlavu s tím, co pro nás Vzkříšení znamená a co hlavně je v našem životě, čím se projevuje. Já jsem měla letos velmi hlubokou možnost se nad tím zamyslet a toto přenádherné tajemství si lépe ujasnit. Pučící jaro mi nabízí všímat si detailů ukrytých v „malinkatosti“ hloubky. Vzkříšení je také v hloubce ale našeho srdce. Zakusit Vzkříšení a žít jej nejde hned. Čas plyne a já uvědomuji, že chci-li jej alespoň trochu zakusit, mám jít do hloubky, do ticha, do přítomnosti. „Prostě poodstoupit“ od světa. Tenhle termín se mi moc líbil a našla jsem jej v knize Tichá srdce. Jeden trapista říká, že: „Snažíme se poodstoupit od světa, abychom v něj pak mohli být daleko hlouběji přítomni.“ Jedině žitá přítomnost a z ní vyzařující přítomnost Krista v nás, je ono Vzkříšení. Ač jsme nebyli svědky, máme ono Vzkříšení dokazovat a to je také kontrast. 

Možná se děsíme, jak je to těžké, neuchopitelné, ale co by to bylo za víru, kdybychom na vše měli hned jasné odpovědi, jednoznačné názory…

Před letošními Velikonocemi jsem navštívila jeden kontemplativní klášter. Uchvátilo mě tam ticho, jednoduchost a světlo prostoru a hlavně ti, kteří tam žijí. Bez nich by klášter nebyl čím je. A čím je? Vystihuje to jeden výrok spisovatelky Anne Lamottové, který jsem objevila opět v knize Tichá srdce: „Majáky také nepobíhají po pobřeží a nehledají lodě, které potřebují zachránit Prostě tam stojí a svítí.“ Naše Vzkříšení nemáme zažívat jen tehdy, když nám teče do bot a najednou se objeví ten světlý okamžik, který vše projasní. To je jen na chvíli a stejně prchající. Vzkříšení je jako ten maják, prostě stojí a stále svítí….