Pro pulzující srdce

Když se tak zase dívám do krajiny, kterou zalívá světlo západu slunce, myslím si, že je tolik krásy na světě, kterou ani nejsme schopni vstřebat. Osobně mě to stále bere k úžasu. Tvář jakoby nasávala ty paprsky božího doteků, které jsou nám vysílány, aby nás probraly, aby se nás zmocnil úžas, aby kvetla vděčnost, že to vlastně můžu vidět, srdce zaplavuje radost z Jeho přítomnosti… Jsou to prosté vnitřní události, skrze které si myslím, že Bůh mnohokrát mluví velmi jednoduše, nic nekomplikuje. Vždy takto můžeme rozumět, nejen kráse. Jen já si to mnohokrát ztěžuji. Někdy jsem tak hluboce zaujatá svým postojem, názorem, že přestává mít chuť to kolem mě. Dělám si scénáře a pak přijde něco, co tomu dá korunu. To něco je okamžik oproštění se. Chce mi ukázat, abych viděla za obzor, ne na špičku svého nosu.

Vzpomínám si právě na jednoho staršího muže, který vstoupil do dveří a hned mi nabídl, že podrží nástěnku, kterou jsem právě věšela na zeď. Hm, všimla jsem si, jeho ne moc čistých rukou atd. Nicméně silnější bylo uvědomění, že mi zkrátka pomáhal, pak mi na rozloučenou upřímně třásl rukou tak silně, že nešlo jinak, než vyjít ze sebe... I moje obavy spadly. Já se na něj usmívala a věřila, že tak to má být, že ten dotek má pro něj sílu a mě mění. Byla to sice jen maličkost, mnohdy se „žeru“ záludnějšíma věcma, které mi nahlodávají pokojnější cestu dnem…

Tam, kde jsem, si uvědomuji, že je třeba se ještě více zaměřit na ně, aby ty „naše pohledy byly zářivější, a když spočinou na lidech, aby z nich vytáhly všechno, co je v člověku nejkrásnější, krásu srdce, vztahů, spravedlnosti, lásky,“ píše E. Ronchi. Osobní pohledy mění Boží slovo. Každý den jej možné hledat. Mám dojem, že jeho neustálé hledání v každé chvíli probouzí to mnoho, co nám bylo dáno… Radost, vášeň, touhu, i smutek, samotu, zdrcenost… V každé této své životní námaze nebo úlevě lze najít stopu Toho, jenž nám to dal, aby nás pozvedal, činil pozornými, „Boží slovo chce zpevnit naši ruku, když ji podáváme druhým, chce zúrodnit naši snahu,s níž se ujímáme našich úkolů.. Boží slovo chce být doma všude tam, kde jsme doma my.“ (Madeleine Delbrelová) Věřím.

Klikatost dní

Kolik nedokonalosti je v jednom dni, týdnu, měsíci, roku a což teprve v našem srdci. Kolik situací je za čas tak provokativních, že v nich zase poznáme znovu své nedostatky. Možná v jiném úhlu, ale budou to ony. Mám pak tendenci vnitřní zrak zaměřit na to, co mi působí neklid a někdy mám dojem, že je to až k roztrhání. Celé nitro se chvěje. Sešup dolů do vyprahlostí, mnohdy prázdnoty. „Propít se až na dno“.

Má to vlastně cenu? Za mě ano, člověk natočí svou příď jiným směrem, lépe pochopí… Poslední měsíce byly pro mě jaksi náročné a já s odstupem času říkám, že to vlastně bylo odumírání sobě samé. Stále pokračuje a to bude celý život… Pán nás k tomu i vede, ačkoliv si to mnohdy ani neuvědomujeme. Mnohdy si žijeme jen ve svém malém světě. „Beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jn 15,5) Pěkně drsné. Hřebík uhozen na hlavičku. „Často totiž spoléháme sami na sebe. Boží sláva se ale projevuje v situacích beznadějných…“ (A. Daigenault) Neúspěchy otevírají možnosti Boží milosti. Není to tak jednoduché, ale když se člověk svým způsobem vydá, pozná, že Bůh jedná. Má své vlastní způsoby, ale skrze nás.

Alberto Reyes píše, že: „Víra potřebuje zkoušky, protože láska se neutužuje v případě, že není třeba za ni bojovat nebo trpět.“ Kolikrát jsem sama sebe nachytala, že jsem se v onom okamžiku málo darovala a zároveň získala impulz, že zde je místo, které můžu znovu stavět do pevnosti. Myslím si, že Bůh ví, kolik nedokonalosti v nás je. Paradoxní také je, že i přesto nám každý den nám dává poznat sebe, svou lásku. To je prostor ke každodenní vděčnosti.

Jejich očima

Jednou jsem slyšela, že čím chce jít člověk výš, dál, tím hlubší kořeny potřebuje. Dá se to brát různými způsoby i vztáhnout na mnoho skutečností. Já poslední dobou přemýšlím o tom, jaký je můj vztah s dcerou a také stále myslím na to, jak je mi s těmi ženskými dospívajícími srdci dobře.  Kolik s nimi člověk zažije legrace  nebo prožije dobrodružství. Nedávno jsem s těmi dospívajícími tančila u lesa polku, fotila jsem jejich holubičky, poplácaly jsme se po ramenou, hlouběji hovořily, vtipkovaly, fotily na xkrát selfíčka... Co vím ale já… Nenápadně jsem je vedla sklonit se ke kráse, budit pochopení, přidat, navést… Přijde  mi, že čím jsou ty holky starší, tím já potřebuji zároveň být pevnější, přístupnější, respektovat… Sama bych to ale nezvládla, proto jsem ráda, že na to nejsem sama. Tím chci také říct, že mé kořeny se zavrtávají do hloubky skrze to konkrétní. Skrze konkrétní se více a více setkávám s „Nehmatatelným“.

 V tom našem rodinném kolotoči také zažívám s dcerkou různé situace a čím je starší, už se nedá opít rohlíkem, „levným slovem“, levnou chválou… Ostatně takto jsem se ji nesnažila vychovávat. Jen jsem si chtěla ilustrovat, že zkrátka to dítě je od narození dost chytré, vnímavé a moudré. Pro mě to nezní přehnaně. Už  jsem si nějak zakusila, že vychovávat holku vyžaduje mnohdy (ne-li často) vnitřní vydání, rozvahu, trpělivost, téměř permanentní komunikaci s gesty dohromady, a co je zajímavé tak dovádění a spontánnost a k tomu dát najevo radost, nejlépe smích…  Ona ta osůbka vidí až za roh a velmi mne nyní překvapuje, když mi sděluje, co všechno o mně nebo o nás rodičích ví. Je známé, že to je máma, která učí svoji dceru umět být sama s sebou, umět se radovat, pracovat… Své rodičovské umění by nakonec měla dovést k tomu, aby jednou její dcera byla samostatná.  I ve výchově Bůh dopouští, „aby se náš život napínal a znovu formoval, abychom své jedinečné gobelíny utkali celistvějším a svatějším způsobem.“ (K. J. Zenová)

Kde domov můj aneb poznámky z putování

Opět v neděli v podvečer přejíždím nádražní stanice a koukám z toho velkého okna do krajiny, kterou povětšinu lemují pole. Jsem plná dojmů, myšlenek i otázek. Ještě mi v srdci zní melodie i slova národní hymny „Kde domov můj“, kterou jsem zpívala tak čtyřikrát. I když není těchto úvodních slov zakončeno otazníkem, možná to někdy svádí, já si jej tam ale dneska dám.

Kde domov můj? Hned mne to vzpomínkou zavede zpět do nedělního rána, kdy jsem šplhala do kopců svých milovaných Chřibů k vrcholu Brdo. Cestou jsem vnímala vůni listí, hub, slyšela praskat větve, snášet listy ze stromů, sem tam mi ukápla kapka deště na oblečení, před očima se místy tvořila mlha a vzápětí ji rozfoukával vítr. Ohromná podívaná. Domovská krajina je krásná, někdy se mi zdá, že si ji méně vážíme. Znovu nám tu její krásu a bohatství se vším všudy připomínají pravdivé slova naší národní hymny. Možná to zní trochu sentimentálně, ale ten podzim z nějakého úhlu pohledu sentimentální je.

Také jsem doma mezi svými, které se snažím posunovat životem vpřed. Stojí to obrovské úsilí, i obětavost, ale na druhou stranu mi to dává smysl.

Cesta pokračuje. Ve dvanáct hodin jsme se shromáždili na vrcholu Brdo a zpívali státní hymnu. Ve zpívajícím davu zástupy mladých, já tuším i vím, že odhodlaných, radostných, bojujících i toužících. Čím více jsem s nimi, uvědomuji si důležitost jejich prožívání světa. A když jsme tam tak na vrcholu všichni stáli se zdviženou rukou v pozdrav, zachvělo se ve mně domnění, že není krásné být jim jen přítelem, ale je dobré jim „pomáhat rozlišovat impulsy, které se na ně valí, i za cenu, že se ocitnu v disentu.“ (P. G Cabra). Hlavně, aby to byl ten mírový, jenž je ovocem Ducha.

Dozněla oblíbená píseň tatíčka Masaryka. Ten jeho životní postoj k mnoha jevům mi zastavil, někdy ve dne i v noci, běsnící srdce, když jsem si mohla přečíst jeho myšlenky: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl. Člověk si musí najít svou cestu. Jestli ji opravdu hledá, najde ji velmi brzy. Potom se jí ale už musí držet, nebo zabloudí.“

Oslavy 100 let vzniku první Československé republiky stále doznívají, na druhou stranu sem ráda, že mnohde škrtly jiskru zájmu o ideály, které si nemáme nechat vzít jakož i smysluplný životní program.

Jak bláznivé je dobro?

Na některé chvíle se nemá čekat, až… až…., ale jít do toho, i s nulovou investicí. Mám nyní na mysli dobrotu, která se často schovává, za tím ale, než aby mohla vyjít v daném okamžiku vyjít ven a mít co největší účinek. Přiznám se, že toto ovoce je na jednu stranu dosti chutné a na druhu stranu je náročné jej vypěstovat či nejlepší možnost - pěstovat. Často mě přepadají bláznivé nápady, které ráda proměňuji v realitu. Zjistila jsem, že i to okolí se určitým způsobem nějak mění. Moje nápady nejsou tak ohromující jako např. svatého Františka z Assisi, o kterém Chesterton píše: „Mladý blázen nebo mizera je přistižen, jak okrádá svého otce a prodává zboží, které měl hlídat; a jediné vysvětlení, které podá je, že mu do ucha promluvil jakýsi silný hlas odnikud a řekl mu, aby vyspravil trhliny díry v jisté zdi.“ (G. K. Chesterton František z Assisi)

Je to stále poněkud výzva, udělat něco, co ostatní potěší, jejich oči zajiskří. A to mě stále fascinuje, i když je to jen opravdu maličkost! „Být kapku bláznem“ jako sv. František, to mě přitahuje. Výstižně to formuluje Chesterton: „Chtěl být bláznem stále víc a víc a chtěl být bláznem dvorního Krále ráje.“ Takové skutky vyžadují změnu. Nelze dobrotu dělat jen proto, aby se sklízely ovace, ale dělat to jako jak to myslela sv. Terezie z Lisieux: „zvedat spadlý špendlík z lásky“, což je silnější. Vykonané dobro se vrací. Někdy je jeho vůně velmi vnímatelná, jindy jsou to jen stopičky.

I když si někdy myslím, že moji vnitřní lidskou část prázdnoty čekající na zaplnění, nezaplní ti či oni, mám zkušenost, že takovou naši dobrotu nejvíce odráží děti. Nedávno mi moje dcerka říkala: „Jsi nejlepší maminka na světě.“ Moje vrtkavé sebevědomí se nad tím chvíli pozastaví, nastolí otázku: Čím jsem si to zasloužila? Hm?, ale poté raději nechci o tom přemýšlet. Nicméně i to je signál, že rodiče vychovávají tehdy, když o tom neví (například). Věřím, že takto podobně intenzivněji se může dobrota šířit i mezi lidmi. Můj smysl pro dobro je odvislý na Zdroj a taky na tom, že „Život je tvořen detaily, které jej mohou udělat těžkým, nebo naopak lehkým.“(píše O. Haumonté) Tak si to tu zpříjemňuji, je to mnohdy dřina. :)

Moudrost, která učí

Někdy se mi zdá, že v tomto měnícím se světě je až velmi snadné přeslechnout, vypustit, nepustit či ani nepřipustit si něco velmi důležité.  Nějak jsem o tom zapřemýšlela, poté co jsem jedno zářijové nedělní odpoledne stála třičtvrtěhodinky a dívala se na divadlo pro děti. Hrála s pohádka Ze života hmyzu. Byla hrána jen dvěma herci. Několik opakujících se okamžiků této pohádky se mi nelíbilo. Zdálo se mi to doslova ujeté. Kolikrát jsem se dívala na hodinky, aby to skončilo. Ale moje dcerka (pětiletá) se bavila, když se na mě ohlédla, její tvář byla radostná. Říkala jsem si - jí se to líbí a mě nějak ne, co teď? Měla jsem dojem, že jí mám vysvětlit, co bylo blbě. Jenže jsem to nechala plavat. Nepřeháním to. Vrátila jsem se k tomu ale až za den a půl. Nějak mi to vrtalo hlavou.

Když jsem nadhodila toto téma, tak mi moje malá dcerka jasně a přímo vysvětlila obsah. Co si z toho vzala.  Zírala jsem, jak to dokáže rozumně vysvětlit.  Z toho, co mi řekla, jsem přestala mít pocit „ohrožení“ výchovy. Bylo to vážně krásně řečeno. Nemohla jsem nic namítat. Moje kapku neklidné srdce ztichlo a dostalo pokoje. Znovu jsem nabyla zkušenosti, že je dobré třeba ve výchově nechat vyjádřit vlastní individualitu i názor. Děti jsou našimi parťáci.

Jestliže se doma snažíme poctivě žít své hodnoty, myslím, že i ty děti to velmi silně vnímají a pak až dojde na lámání chleba, ví co je důležité. Je důležité dětem naslouchat, což je prý první povinností lásky. Ne na vše mám jako rodič ten nejlepší „patent“.  Moudrost spočívá i v tom ustoupit i sestoupit z toho piedestalu a věřit, že v srdci každého z nás je ten nejlepší učitel. „Boží moudrost je lampa našich každodenních rozhodnutí.“ (Jan Pavel II.)

Čas oběda a konec prázdnin

Mám dojem, že jednou za čas vidím klidné krajiny vyzařující a dýchající pokoj. Zrovna před nějakým dnem jsem se cestou vlakem na jednu takovou dívala. Střídaly se pole, hnědé, jemně zelené, tu a tam strom, v dáli opar, oblaka bílá. Vše působilo pokojně. A já přitom zase kapku nostalgicky vzpomínala. Na to léto, které právě odplouvá… Nemohla jsem s dcerou krásněji zakončit prázdniny než za stolem u své u své babičky, kde se podával nedělní oběd. Určité chvíle se v životě jakoby opakují či vracejí, ale mají již kapku jiný obal. I přesto v nás vyvolávají znovu hřejivý pocit. Takto jsem si znovu připomněla své dětství, kdy jsem k babičce chodila na oběd. Často, častěji. Stále si pamatuji a vím to doteď, že babička nám pokaždé laskavě přála a ráda nás zvala. Sice jsem už „velká“, ale takové stopy lásky z hlavy člověk nevypustí. Staly se pro mě zdrojem, který pramenil z obětavé lásky. Být zvána na takovou hostinu je vždycky radost, protože někdo ze srdce, z lásky, dává sebe, svou práci, svůj dar…

„Láska se nejvíce raduje z věcí, které těší Boha. …Slovem raduje se, vyjadřuje nadšení, jak druzí nechávají působit Boha ve svém životě.“ ( S. a A. Kendrick). Za celé prázdniny by tato věta mohla sama o sobě vyprávět. Vždy však ve své jedinečnosti s ohledem na situace, osoby, místa…